Jak se točí seriál

  Nový seriál s pracovním názvem Svět pod hlavou se natáčí v severních Čechách, vedle dalších lokalit, již od léta. Tentokrát jsem měla i já možnost stát se trošku součástí. Je to seriál kriminálních příběhů, kdy se ocitneme i v roce 1982. Více doporučuji přečíst tady.

   V pondělí jsem tedy šla na kostýmní zkoušku, kde na mě navlíkli sukni, svetr a kabát s kabelkou. Nejprve jsem se cítila trochu jako „socka“, co nakupuje v nejlevnějším sekáči. Když se ale ocitnete na place s ostatními účinkujícími včetně a hlavně mezi herci, hezky pěkně do té doby zapadnete. Teprve při kostýmce mi řekli, že pojedeme na Kolibu do Litoměřic. Na druhý den byl sraz na stejném místě, kde pobíhala zkouška kostýmů, v bývalém hotelu Grand, už v půl čtvrté ráno. Celkem nás odjíždělo asi osm minibusem České televize. Venku byla ješte tma a fakt hodně mrzlo, v silonkách a střevíčkách jsme si opravdu všechny ženy a dívky užily!

Všude dobře, doma nejlíp...

  Hektické cestování do Brna mi možná naznačovalo, že nikam přeci jezdit nemusím. Čím více jsem se vzdalovala od domova, tím silněji jsem pociťovala stesk, a to jsem ještě pořád byla v Čechách. Bylo ale vše již domluvené a já se chtěla naučit něco nového a tu ani nebyla práce na obzoru, tak jsem si říkala, že ten volný čas alespoň nějak využiji.

Ha ha ha

"Na Bělehrad..!" :)

"Ale já za to nemůžu" - aktuálně vlakem do Brna

  Znáte ten pocit, kdy si koupíte jízdenku s místenkou a vy se těšíte na pohodovou jízdu vlakem v tichém voze, kde vás nikdo nebude obtěžovat hlasitou hudbou kterou nemáte rádi, nebo dvouhodinovým řešením osobních problémů po telefonu, a nemusíte se ani prát o místo?

I takové jsou...

Byla to jízda, kam se to vše podělo?

  Nevím, jestli s odchodem slunečných dní a nástupem těch chladných a brzo začínajícího večera odešlo i veškeré nadšení a pozitivní naladení, které jsem do té doby prožívala. Jako by rázem všechno skončilo. Ale možná, a já douám, je to i tím, že už dlouho setrvávám beze změny. Protože když nezahálím, dějí se i věci kolem mě. Pokud se ale dostanu do jakéhosi "režimu spánku", přestávají se odehrávat i věci kolem.

Poslední střípky z cest

  Když jsem opouštěla Srbsko, událo se to velice rychle. Nasedla jsem do taxi ze Sesalacu, a už jsem byla na cestě autobusem do města Niš. Byla jsem tak odpočatá a po týdnu stráveném v přírodě jsem si ve měste připadala jako v jiném světě. Ani ten ruch lidí a dopravy mě se mě jako kdyby netýkal. Připadala jsem si jiná a nová. Jen ten kašel mi neustále překážel. 

Poslední postřehy z Balkánu

   Za pár dní mě čeká opět odjezd do Srbska a já ještě nemám dopsané poslední střípky z mých letních cest. Tvrdit o tom, že nemám inspiraci je už spíše alibistické, prostě a jednoduše, dneškem vypínám režim spánku! Člověk má o samotě tendenci moc přemýšlet, analyzovat a řešit pořád dokola jedny a tytéž myšlenky. A tím zase vydávat energii ne neprospěšné věci, a nic kloudnýho nedělat. Navíc je to únavné. 

 

Poselství z chodníku

Hlas Přírody

   Spád událostí a aktivit zapříčinily to, že čas na dokončení o psaní z letních cest, přišel až s hodně velkým spožděním. Když se mám teď vrátit v myšlenkách a pocitech zpět, je to jakoby se vše odehrálo velice dávno. Na projekt eko kempu jsem se vydávala z města Niš a věřila, že konečně docílím toho, co jsem si na cestách velmi přála a tím bylo strávit čas v přírodě s minimálním dostupem všeho, na čeho jsem běžně zvyklá.

Rozjímavé intermezzo – Tak trochu veřejná omluva Ústečanům

Niš

   Pět hodin strávených v autobuse bez jediné přestávky bylo pro mě peklo. Jakmile jsme zastavili ve městě Niš, málem jsem přeskočila runikety a bych to stihla, no, víte přece co! No jo, moje trable. Nevím, jak to ti ostatní cestující mohli zvládnout, a ještě si dát v autobuse pivo.

Uplakaný den

   Celý den byl takový nepovedený. Pršelo, byla zima, a autobus který jel ráno byl minibus, a mě už do něj řidič nevzal. V době, kdy vědí, že jede nejvíce turistů, mají k dizpozici minu bus. Odpoledne, pak nás v autobuse pro skoro padesát lidí jelo deset.

Od moře do hor

   Chtěla jsem ještě do Bosny a Hercegoviny, a pak ještě bych chtěla do jiných míst, a bylo toho tolik, že jsem nevěděla co dřív, až jsem si uvědomila, že vlastně nechci a nemá cenu toho stihnout přece co nejvíce, ale poznat spíše konkrétní místo, načerpávat energii, něco se učit, poznat sebe jinak a možnosti, které se mi nabízejí.

Kotorská zátoka

   Město Kotor je jedno z nejavštěvovanějších míst v Černé hoře. Vzpomínám přitom na Lukáše z Polska, který mi doporučil právě toto místo navštívit. 

Fotky jsou online :)

   Tak jsem zjistila, že chybička je v kabelu k foťáku. Můj notebook sice paměťovku nerozpozná, ale zapojením foťáku kabelem do PC to funguje, jenom se ten kabílek musí trošku přidržet v určité pozici. Vše je tedy pořešeno, hurááá, fotečky jsou online :)

Aláh mě dovedl k tomu, abych se stal Muslimem

   Po tolika dnech horka a bez vody na koupání jsem konečně u moře, a ono hned na druhý den začalo vyloženě lejt! První slejvák snad za celé doposavadní léto. Četla jsem předpověď děštů a bouřek na dva dny. Tak jsem si pobyt o další dva dny prodloužila, abych z toho něco měla.

Dlouhá cesta k moři

Vlakem

  Ačkoliv se ve vlaku nesmí kouřit, u okýnka stáli lidé a pokuřovali si jakoby nic. Vlakové kupé se nelišilo dost od našeho českého, až na červené jakési semišové sedačky, propocené od různých cestujících, které ve mně vzbuzovaly obavy. V jídelním voze se vyložene hulilo, že by člověk mohl v dýmu kouře klidně i zabloudit, stavěli jsme v místech, kde nebylo kromě přírody nic a stáli bez udání důvodu. Lidé co jeli už z Bělehradu toho měli očividně plné kecky, mě to nevadilo, jen mě mrzelo, že něuvidím ty krásné výhledy v Černé hoře, protože mi bylo jasné, že než tam dojedeme bude už tma.

Užické Grafiti

Něco málo z užického městského "umění"...

Dobrodružství, která se neplánují

   V neděli večer jsem se dopravila ke Couchsurfařce, která si říká Artu. Bydlí na kopci nad Užicemi, kam je třeba se dopravit autobusemm nebo autem, na každodenní chození by to bylo celkem daleko. Byt sdílí se svou sestrou a jejími dětmi a mámou. Sice jsem měla pokoj pro sebe, ale byl to dětský pokoj, a přestože byla volná postel, ustlala jsem si na své karimatce se spacákem na zemi, protože dítkám by vadilo, kdyby někdo spal v jejich postýlce, i když sdíleli postel s babičkou v ložnici.

Dříve než dojmy vymizí...

   Potom, co jsem opustila město Užice a napsala slibný příspěvek, jak veškeré psaní dohoním do současnosti, už jsem se pak k počítači a internetu nedostala. Nastaly i nějaké potíže s internetovým připojením a posléze jsem se při cestách ocitla v místech, kde bych si o takovým vymoženostech mohla nechat zdát.

Užice nebo Ústí?

  Původně jsem zamýšlela jet z Bělehrdu do města Niš, tam chvíli pobýt a posléze se vydat do přírody v okolí městečka Soko Banja, kde bych pracovala jako dobrovolník na eco projektu přes Workaway. V Niš jsem neměla ubytování a trochu jsem znejistěla s tím místem v přírodě, se složitostí dopravy a tak nějak vůbec jsem se rozhodla z ničeho nic změnit směr a jet do Užic. Již před nějakou dobou jsem to zvažovala, ale  viděla jsem fotky na internetu a říkala si, že mi to trochu připomíná naše Ústí nad Labem. Nechápala jsem, proč se tam vlastně vydávám, ale asi to tak vše mělo být.

Dvě noci v Bělehradu

  Do Bělehradu jsem přijela vlakem v dopoledních hodinách. Zarezervovala jsem si dvě noci v hostelu, protože i v tak velkém městě se mi nepodařilo sehnat ubytování na Couchsurfingu, ale je fakt, že jsem psala žádosti celkem pozdě. Noc v hostelu stála v přepočtu kolem 150 korun, takže to to je jeden z nejlevnějších, podle popisu tam je ale vše co potřebuji, takže by to mělo být v pohodě. Jo, myslela jsem si...

Dobro došli!

Na hranicích

 Jízda autobusem by trvala poměrně krátkou dobu, kdybychom jako za starých časů nečekali na hranicích. Po patnácti letech zažívám pasovou kontrolu, kolony aut a autobusů, a někdy i cestujících co museli vystoupit ke kontrole. Nás se to naštěstí netýká. Naposledy mi kontrolovali pas při mých cestách do Británie autobusem. Pasovou kontrolu na letištích k tomu neřadím. O to mě to více přitahuje, je to jako cestovat v čase zpět.

Nezastavuji, mám spoždění

  Kromě veřejné dopravy, kdy se někdy dokonce autobusu a vlaku ani nedočkáme, veřejně přiznávám, že spoždění mám i já a to právě v psaní. Pohybuji se různě, občas to mám naplánované a jindy se rozhodnu pro další destinaci neplánovaně. 

V Segedínu mi guláš nenabídnou

  Do Maďarského Szegedu se vypravuji z Debrecenu vlakem. Mám ráda cestování vlakem o to více si to užívám v jiné zemi. Je to spoj s jedním přestupem ve městě Cegled. Mám docela štěstí, že oba vlaky v daných městěch končí, takže se nemusím bát, že bych přejela stanici.

Cesta trvá skorem čtyři hodiny a krajina za oknem vlaku se nijak nemění. Je to stále pole, jednou zelé, jindy žluté, ale nijak nic zajímavého. Až když přijíždímě k Szegedu, začíná se více zelenat.

Pracuj, jez a odpočívej

Píšu hodně opožděně, věnovala jsem se tomu jak to šlo, někdy až do hodin ranních. Přestože jsem byla V Debrecenu celý týden, shrnu vše do jednoho vyprávění, abych měla čas uvést vše opět do přítomného času. 

Ještě menší vesnice než ta předtím

  Rodina mě vyzvedává jak domluveno, ale ještě se po cestě domů stavujeme v Lidlu. Adrien, její manžel Robert a malá Borika, které je devět měsíců jsou první členové rodiny, se ktrerými se seznamuji. V Lidlu si Adrien kromě nákupu vyřizuje ještě nějakou reklamaci, takže se ta cesta zase protahuje. Lidl je kdesi mezi sídlištěm, takže si udělám k dokumentaci pár fotek, jen tak, abych nefotila jen ty krásné kostelíky a podobně. 

Pojedu stopem, budu tam hopem

  O svém plánu jet stopem jsem řekla Alexovi, a tak mi dal papír ať si napíšu cíl, aby řidiči viděli kam chci jet, protože po silnici jsou dvě možnosti kam se dopravit - do Debrecenu, nebo Budapešti. Loučím se s Alexem a Vandou, a vydávám se na své první stopování. Najdu hned kousek za vesnicí místečko, kde by se dalo zastavit, takže to je super. Auta tu ještě nejedou rychle a tak se postavím k silnici s nápisem v ruce a palcem nahoru. Jako je to docela divný pocit, který ale nějak musím překonat.

Mapy jsou k ničemu, když neumím maďarsky a slunce pálí

   S raním nadšením se vydávám na procházku k jezeru a těším se na odpočinkový den.

Je teprve něco po osmé, a venku je klid a trochu oblačno, vypadá to, že mě může přepadnout klidně liják, ale řešit to budu, až  když ta situace nastane.

  K jezeru dojdu celkem brzy, potuluji se po okolí, a nenapadá mě, co bych tu mohla dělat, takže se rozhodnu popojít kousek dál, až se dostatešně projdu, pak se vrátím a lehnu si a budu celý den odpočívat, a pokud na to přijde třeba se trochu smočím..

Nashledanou Slovensko, vítej Maďarsko

   Ještě si ráno balím a už na mé dveře klepe správce, jestli odcházím, protože zachvíli mu přjde skupina lidí a tak aby stihl uklidit a připravit pokoje. Ano, řekl uklidit, a dokonce s sebou má vysavač. Je něco kolem deváté, nevzpomínám si, že bychom byli domluveni na čase odchodu anebo že bych někde četla, dokdy se má vypakovat, ale stejně již nemám v úmyslu se v této budově delší dobu zdržovat. Zabalím si už jen spacák, připevním karimatku a neváhám vyjít do slunečného dne na další cestu.

Ešče raz Slovensko

   V Košicích se mi nepodařilo najít ubytování přes Couchsurfing, tak jsem kontaktovala několik hostelů a ubytovacích zařízení, ale nikdo se mi zpětně neozval. Jako první cíl navštěvuji tedy infocentrum, kde mi dají nějaké tipy, a já volím tedy jednu ubytovnu v městském parku nepříliš daleko od autobusového a vlakového nádraží, což je celkem praktické.  Slečna v infocentru jim volá, a já se tam tedy hned, abych mohla odložit zavazadlo a jít hned na obhlídku města.

Shlednání v Kapušanech

  Cesta do Prešova je celkem příjemná, bez zvláštních událostí a nepříjemností. V horách bylo poměrně chladněji a tak mě čeká větší teplotní změna z dvaceti stupňů na třicet. V Prešově pak přesedám na vlak do Kapušan, ve vlaku je wifi a tak akorát přesně před odjezdem mám zprávu od mamky. Posílá mi videa s pozdravem od babičky, které mám pak v Kapušanech přehrát. Trefila se přesně do okamžiku, kdy jsem na síti, jinak nevím, kde jinde bych pak na vesnici hledala připojení. Třeba je to náhoda, ale mě to dává jen dobrý pocit, že všechno je správně v pravý okamžik,  tak jak má být.

Rozjímavé intermezzo

http://irv-artshark.deviantart.com/art/holding-hands-85080179

 V pátek ráno jede Bianka autobusem se mnou, protože jde navštívit rodiče, a tak máme kousek společnou cestu. Vystoupí pak a já pokračuji v cestě dál do Popradu, kde mám další spoje do Kapušuan. Usoudily jsme, že aspoň to bude jednodušší rozloučit se - prostě vystoupit z autobusu, protože loučení není většinou lehké. To je ta trochu težší záležitost na cestách - potkám příjemné lidi a spřátelím se, strávím s nimi pěkné chvíle, ale také to znamená je opustit, když pokračuji v cestách dál. Může to být jen na krátkou dobu, někdy bohužel i napořád. 

Krásný Kežmarok a poslední túra v horách

Večer voní po Indicku

   Ve středu ráno odjíždím do Kežmaroku k Biance, se Silvií se nevidíme naposledy, protože na večer je domluvena indická večeře u Bianky. Těším se jak na nové místo, tak i na vaření a znovu setkání s ostatními.

   Bianka mě přivítala, pohostila dobrou kávou, a já mám možnost obdivovat její krásné akvarelové obrázky. Chvilku si povídáme a pak se vydávám na průzkum městěčka. Venku je krásně teplo, sluníčko svítí a tak určitě mi to dá možnost vytvořit pěkné fotky. V centru města mě ale trochu překvapí trh, jsou tu všude stánky, což oživuje atmosféru města, ale zároveň brání ve výhledu k lepšímu focení.

Procházka k jezerům, vodopády a jiné malebnosti

  Je to týden, co jsem na cestách. Nyní jsem ve Svitu u Popradu, a Silvia mi poradila trasu od Štrbského Plesa k Popradskému Plesu. Mám veškeré potřebné informace včetně spojů a venku je celkem slunečno. 

  Štrbského pleso je  turistická oblast, takže je to samý hotel, penzion. Je to takové uměle vytvořené “městečko", řekla bych. Musím přiznat, že  jezero (Štrbské pleso) mě zas až tolik nenadchlo, spíše mě více baví procházka. Při cestě zpět navštěvuji Symbolický cintorín.

Popradské pleso se mi líbí mnohem vice, jsou tam snad jen dvě chaty, a jinak všude okolo hory, a mírumilovný klid, více přírody a málo "umělin". 

Extáze - trocha vodní erotiky :)

Chvilka u fontány na náměstí v Bánské Bystrici. Proč jsem to nazvala vodní erotikou? Nemůžu si pomoct, ale prostě to ve mě takové pocity vyvolává, takže sponntáně.. :) 

Lesní mapy

V přírodě mě fascinují různé útvary a detaily, možná je vidí jen mé oko a jiným to vše unikne bez povšimnutí, třeba mám jen velkou fantazii, ale mě všchno připadá živé a komunikující, třeba i kameny...

"To je vesmír"

Výstup na Chopok (a zpět dolů)

  Ocitám se na dědině Liptovský Mikuláš, trochu mrholí není zrovna nejtepleji,připadá mi, že se ještě snad vrátila zima. Na počátek června opravdu celkem nic moc počasí, uvědomuji si ale, že jsem v horách, takže bych s tím měla počítat. Krosnu si nechávám v úschovně zavazadel, stojí mě to celé dvě eura, navíc paní u výdeje jízdenek je zrějmě trochu překvapena – asi nejsou zvyklí na takové vymoženosti. Na oknýnku, kde je napsáno úschovna je sice vylepena otvírací doba, ale s odkazem na pokladnu, kde tedy paní za pokladnou musí jít následně otevřít to okýnko, kde je úschovna, nikoliv dveře, ale opravdu prostrkávám svou krosnu okýnkem! V každém případě jsem ráda, že mám zátěž dole ze zad. Jen s malou kapsičkou, lehkou bundou a lahví s vodou, jdu vyhledat turisticé informace, abych se zeptala na cestu na Chopok.

Najdu ji celkem jednodušše, už před nádražím vidím ukazatel. 

Vše je ve hvězdách

  Trochu se mi tu pobyt v Bánské Bystrici prodlužuje, zatím se mi nedaří najít ubytování v další destinaci, kam bych se chtěla podívat. Chtěla bych do Nízkých tater, takže nejlepším místem je Liptovský Mikuláš, přičemž dále budu pokračovat do Popradu a pak na východ- Prešov, Kapušany, Košice.. Michal je ochotný a nabízí mi, že můžu ještě zůstat a za to jsem opravdu vděčná.  

  Nějak mě troche přepadá pocit stagnace, tak nějak že čekám namístě na to až se situace vyvine namísto toho abych se nějak pohnula dál a vše by se vyvinulo tak i tak. Pořád mě zdržují myšlenky, že bych měla mít dopředu něco zajištěného. 

Nelením jen ve městě a dávám si pozor na medvědy

  Nelením jen ve městě. Hned první den jsem si byla v turistických informacích zjistit, kam se dá jít z města ven na kopečky a jiné okolní procházky. Ještě týž den mi Michal jednu cestu usnadnil, když jsme vyjeli společně s jeho přítelkyní autem kousek za město – Špania Dolina. Byla to pěkná procházka. Málem jsem úplně zapomněla na divadlo. Ještě předtím jsme se šli totiž podívat na hru místních studentů herectví. Představení se jmenovalo Hriech, jejímž autorem je  Jozef Gregor Tajovský. Moc se mi to líbilo a vlastně tak i trochu splnilo jeden z účelů  mých cest –  inspiraci k tvorbě a umění. Bylo to pro mě takové nečekaně milé zahájení. Ovšem to bylo už včera, a dnes tedy se vydávám opět za město a tentokrát si dám nějaký delší výšlap. 

Zastavení v čase – Bánská Bystrica

  První dojem z tohoto města? “Jéé hory…a paneláky..”  Trochu je to tu  jako u nás na severu Čech. Mnohé by napadlo, proč  jezdit tak daleko, abych se procházela po městě co vypadá jako Ústí. Ale je zajímavé vidět, jak některá místa se neliší, i když člověk ujede stovky klometrů.

  Jestliže jsem měla pocit z Bratislavy, že jsem se tam vrátlila v čase, tady se zřejmě čas zastavil. Najednou jsem se ocitla v dětských letech – kolem mě paneláky, obchůdky, stožáry na vlajky, celkový pocit socializmu. K tomu všemu vtipně přidává plakát s pozvánkou na kocert Dary Rolins. Také mě tu překvapil OD  PRIOR. 

Směr Bratislava - poprvé na Slovensku

V pondělí ráno se vydávám poprvé na Slovensko. Trošku mě stresuje hektické cestování po velkoměstě - v přelidněné šalině, poté na hlavním nádraží v Brně, kdy ještě na poslední chvíli vyřizuji telefonický hovor, přitom hledám na odjezdové tabuli číslo nástupiště a v ruce žmoulám zbytek nedojezené snídaně.

(Ne)nuda v Brně aneb Jak získat reference na hlídání dětí

S trochou nadsázky, v návaznosti na téma "usadit se," návštěva u kamarádky v Brně mi potvrdila, že ač moje láska k dětem je veliká, nenahradí mi zatím čas strávený na cestách v krajích dalekých. 
Až vás někdy nějaký příbuzný nebo někdo z přátel pozvou na návštěvu, je dobré si ověřit, že kromě vás a jednoho z rodičů nedávno narozeného dítěte tam bude i někdo další. Je totiž možné, že se jinak stanete pravou rodinnou asistencí. Je fakt, že čas na nudu pak vůbec není. Ještě ke všemu se máte možnost naučit:

První maličkost

   Nikdy jsem si nepsala deníček, ani si nepamatuji, že bych se o to pokoušela, přestože psaní mě vždykcky bavilo a stále baví. Později jsem se tisíckrát pokoušela začít blog, stokrát obměnila obsah a názvy, a stejně tak nikdy nedošla dál, než k prvnímu článku - bez odezvy, bez pokračování, s miliony důvodů: chybí inspirace, není čas, nikdo to nečte, nic jsem nezažila, není k čemu a podobně.