Niš

   Pět hodin strávených v autobuse bez jediné přestávky bylo pro mě peklo. Jakmile jsme zastavili ve městě Niš, málem jsem přeskočila runikety a bych to stihla, no, víte přece co! No jo, moje trable. Nevím, jak to ti ostatní cestující mohli zvládnout, a ještě si dát v autobuse pivo.

   Hostel byl v pohodě, jeden z těch super – po Bělehradu byly snad všechny hostely dobré! Jak jsem zvažovala, dala jsem si prádlo k vyprání, a doufala, že se mi ozve Marjan z campu, abych už na další den mohla jet. Stále mi našeptávaly ďábelské myšlenky, že to můžu zrušit, protože tak daleko se pachtit přece nechci, ale já to slíbila, a držela jsem se toho. Odrazovaly mě komplikace cestování a pořád se probojovávala pohodlnost, ale já se jí právě chtěla vzdát.

   Co dodat k městu? Podobné stavby, všude pečené a smažené maso, takové běžné město, s řekou Nišava, parkem, nákupním centrem...
 

   Poslední dobou mě často zastihl déšť. Druhý den jsem si nechala krosnu v hostelu, šla si zjistit na autbusové nádraží čas atubusů do Sokobanja a koupila si rovnou zpáteční jízdenku. Marjan mi odepsal, že v pohodě mohu dorazit. Otočila jsem se od okýnka, kde jsem si kupovala lístek na autous, a jako by se změnil svět. Najednou zmizela modrá obloha, sluníčko se schovalo a začal vichr. Pospíchala jsem zpět do hostelu, venku to bylo jako před koncem světa. Lidé stahovali slunečníky, stánky a uklízeli posezení před kavárnami. Pak se fakt rozlilo a já se stihla schovat do nejbližsího supermarketu. Nebyla jsem jediná s takovým nápadem. Věděla jsem, že to nebude na celý den, ale začínala se obávat, že jestli budu čekat ještě nějakou tu chvíli navíc, tak nestihnu autobus. V obchodě jsem to vydržela asi třičtvrtě hodiny, než  opadlo to nejhorší, postupně jsem si popobíhala  pod stříšky dalších obchodů, a pak už to bylo jen kousek do hostelu, a ani jsem moc mokrá nebyla. Naštěstí přestalo pršet úplně a zpět na nádraží to bylo už v pohodě. V autobuse nás bylo pět a půl, a do Sokobanja jsem dojela jen já s řidičem. Mě se ale nějak zlepšila nálada posledních dní, najendou jsem se těšila, měla dobrý pocit, že jsem se rozhodla dobře a že mě čeká jen to dobré. A potkalo? Vydáváme se za hlasem přírody...