Užice nebo Ústí?

  Původně jsem zamýšlela jet z Bělehrdu do města Niš, tam chvíli pobýt a posléze se vydat do přírody v okolí městečka Soko Banja, kde bych pracovala jako dobrovolník na eco projektu přes Workaway. V Niš jsem neměla ubytování a trochu jsem znejistěla s tím místem v přírodě, se složitostí dopravy a tak nějak vůbec jsem se rozhodla z ničeho nic změnit směr a jet do Užic. Již před nějakou dobou jsem to zvažovala, ale  viděla jsem fotky na internetu a říkala si, že mi to trochu připomíná naše Ústí nad Labem. Nechápala jsem, proč se tam vlastně vydávám, ale asi to tak vše mělo být.

Zastávka na kouřovou

  V Užicích jsou plně aktivní jen tři hostitelé na Couchsurfingu, napsala  jsem žádost jednomu, ale nedostala odpověď, poté se mi líbil konkrétní jeden profil, ale ta hostitelka měla uvedeno, že je zrovna v Montenegru, takže jsem ji ani nepsala, a nakonec  jsem si rezervovala hostel.   

  Jízda vlakem opravdu byla zábavná. O tom, že vlak jede průměrnou rychlostí 40km/h jsem se už zmiňovala. Překvapilo mě, proč ale jedou tři průvodčí. Všeobecně všichni pracovníci vypadali jako by vše bylo napohodu. Nejen, že jsme často stáli kdesi uprostřed ničeho, také nejméně dvakrát jsme zastavili na pětiminutovou přestávku na cigáro. Takže cestující mohli vyjít z vlaku a zapálit si. Cestovat po Srbsku vlakem je opravdu zajímavé. Výhled se mi líbil, hory a zelené stromy, příroda – projížděli jsme jakýmsi hornatým kaňonem, kde by se nedalo nermálně jít pěšky. Takže to pro mě byla úžasná vyhlídková trasa.

  Už po výstupu z vlaku můj dojem byl, že jsem doma. Nejen, že mi to stylem opravdu připomínlo město někde na severu Čech, ale i pocitem. Nejprve to bylo oprýskané nádraží, grafity vybarvený podchod a venku pak budovy: jako mi to někdo kdysi popsal právě na severu Čech – komunistický beton. Atmosféra města byla taková jiná. Jak bych to popsala? Utonuleší něž jinde. Kromě betonových staveb se v okolí vybarvovali i pěkné doměčky a kopce. Nedaleko Užic je národní park Tara, takže i tohle město je obklopeno horami a protéká jím řeka Đetinja.

  Vlastně jsem nevěděla cestu do hostelu, našla jsem nějaký hot spot a na skoro vybitém telefonu vyhledala hostel a popis cesty. Začínám si uvědomovat, jak jsem závislá ne svém mobilu, namísto toho, abych se někoho optala. Také jsem po cestě uvažovala o tom, jak cestuji stále pohodlně. Chtěla jsem trochu dobrodružství, nic příliš neplánovat, nechat tomu trochu volný průběh. Jenomže se nějak nedokážu k tomu odevzdat. Bojím se zůstat někde trčet, možná mě přemáhá stále únava a také bych byla radši, kdybych s sebou měla na zádech míň. Trochu jsem se rozhodla, že nic nebudu lámat přes koleno a případně vezmu krosnu a někam se další dny vydám a bude. Bez plánu, bez zarezervovaného místa a bude to!

  Přiblížila jsem se k náměstíčku a všimla si, že na mě kouká jeden kluk, jakoby se mě chtěl na něco zeptat. A opravdu, když jsem se přiblížila, ukázal ně mě: „Couchsurfing?“ „Jo, ne, vlastně jo, ale dneska jdu do hostelu,“ zmateně mu odpovídám. Zeptám se ho, jestli je taky na Couchsurfingu, nebo proč se mě ptá. Prý je, ale zrovna nemůže mít hosty... Jen během pěti minut jsme stihli mít argument, ne úplně vážně, ale tak nějak takový brainstorming, jak naložit s mým časem, když se mě snažil přemluvit, abych zrušila hostel a šla s ním na narozeninovou party. Nakonec jsem šla do hostelu, ale domluvila jsem se na další den. Vyměnili jsem si tedy čísla na WhatsApp, a já se odebrala do hostelu.

 Eco Hostel Republic

  V hostelu se mi tentokrát moc líbilo, stylem a vybavením, atmosférou. Konečně sprcha a čisté oblečení, tedy to co mi z čistého ještě zbylo. Jinak kluk se jmenoval Miloš, a doporučil mi, ať na Couchsurfingu napíšu té, kterou jsem nekontakotvala – Miloš mi prozradil, že má sice uvedeno, že je v Montenegru, ale vrátlila se kvůli jakémusi zranení. Tak jsem tedy poslala žádost, a popsala ji událost, jak jsem se potkala s Milošem, a ona mě přijala, takže na další dny jsem měla místo.

  S Milošem jsem strávila celou neděli, zmínila jsem se, že mě zajímají grafity a tak mi jich několikk zajímavých ukázal, fotila jsem si i město, protože opravdu svým „postavením“ si nemůžu pomoct, ale je to zmenčenina Ústí nad Labem. Navíc Miloš tomu říká Ghetto. A to proto, že prý lidé tu jsou zaseklí, nikam nejezdí, a žijí jenom tu, navíc to místo je prý jako zastavené v čase. Říká si: „Cože, on někdo přijel do Užic? Jako proč?“ Mě se to právě ale líbí, není to taková ta typická turistická destinace, ale normální život jednoho Srbského města. 

  Kromě prohlídky města jsme chvíli poseděli u pivka, krosnu mi nechal u známých v kavárně, takže to bylo na pohodu. Došli jsmě ke splavu, kde byl sice vstup zakázán, ale za podívanou to stálo. 
  Po jídle jsem si šla vyzvednout krosnu a vyšplhali jsme na zastávku k silnici, kde mi jel autobus k dalšímu ubytování. Ono totiž koupit si lístek na nádraří je mnohem dražší. V Užicích stojí jízdenka 60 srbských denárů, pokud si koupím lístek na nádraří, bude mě stát 110 denárů, protože se k tomu přičítá poplatek za použití prostor. Bohužel, ale je to tak.

  Tím, že tu mají ne zrovna nejlepší dopravní služby, lidé si často musejí zavolat taxi, přičemž taxikář při zpáteční cestě zastaví u zastávky a nabere tak lidi za cenu jízdenky, ale peníze mu jdou do kapsy.

  
   Co na to říct, je to chudá země. O to je to vše zajímavější, ale asi jen pro mě, protože cestuji, nevím, jestli by se mi chtělo takto žít, i když někdy mi připadá, že veškeré moderní vymoženosti ubírají právě na těch zážitcích. 


(fotograifie grafitů jsou k prohédnutí tady: Užické grafiti)