Uplakaný den

   Celý den byl takový nepovedený. Pršelo, byla zima, a autobus který jel ráno byl minibus, a mě už do něj řidič nevzal. V době, kdy vědí, že jede nejvíce turistů, mají k dizpozici minu bus. Odpoledne, pak nás v autobuse pro skoro padesát lidí jelo deset.

  Nicméně byl to docela pohodlný autous, stavěli jsme asi třikrát, protože cesta do Užic trvala déle jak 4 hodiny.  Bylo deštivo, ale i tak krásné výhledy, a jako bonus jsme přejížděli most Tara, jedna z "atrakcí", za kterou se platí, takže jsem ji měla k dispozici prakticky zdarma.

   Ano ocitla jsem se opět v Užicích a ve stejném hostelu jako minule. Odhodlala jsem se, že ten camp v přírodě navštívím a na druhý den mě čekala další pětihodinová jízda autobusem z Užic do města Niš. Do Niše jsem zkoušela Couchsurfing, ale neúspěšně. Opět mě tedy čekal jiný hostel. Alespoň čas na praní prádla a trochu se dát do pucu než se ocitnu někde v lesích, protože kdoví jaké to tam bude, že? 

  

  Celý den byl takový posmutnělý - nejenže pršelo, ale mě se trochu dokonce začalo stýskat. Měla jsem všelijaké smíšené pocity, bylo mi smutno, zárověň jsem si připadala hrozně nervozní a nazlobená, bezdůvodně. Alespoň v hostelu byl klid a tak jsem se celkem fajně vyspala. A už bylo o trošku líp.