Krásný Kežmarok a poslední túra v horách

Večer voní po Indicku

   Ve středu ráno odjíždím do Kežmaroku k Biance, se Silvií se nevidíme naposledy, protože na večer je domluvena indická večeře u Bianky. Těším se jak na nové místo, tak i na vaření a znovu setkání s ostatními.

   Bianka mě přivítala, pohostila dobrou kávou, a já mám možnost obdivovat její krásné akvarelové obrázky. Chvilku si povídáme a pak se vydávám na průzkum městěčka. Venku je krásně teplo, sluníčko svítí a tak určitě mi to dá možnost vytvořit pěkné fotky. V centru města mě ale trochu překvapí trh, jsou tu všude stánky, což oživuje atmosféru města, ale zároveň brání ve výhledu k lepšímu focení.

  Jak už jsem dříve zmínila moji nejen letní neřest, tak si neodpustím ani tentokrát osvěžit se zmrzlinou. Projdu si pár stánků, zajdu do infocentra koupit pohled a pak pomalu brouzdám uličkami k hradu. Venku před hradem parkují autobusy a zrovna zachytím školní výlet, napadá mě, že asi v tak krásném městěčku nebude lehké fotit bez překážek. Možná to vyznívá, jako bych byla profesionální fotografka se super profesionální zrcadlovkou, bohužel musím přiznat, že ani jedno není skutečností, ale přesto se tomu ráda věnuji a tak mi záleží i na tom, aby to k něčemu vypadalo. Pohrávám si s černobílým nastavením a focením z různých úhlů pohledu, že si skoro ani neuvědomím  kostelních zvonů odbíjejících pravé poledne až do té doby, kdy se mi vybilje ve foťáku baterka. Vypravím se tedy zpět k Biance a ta má  akorát připravenou k obědu vyníkající polévku. 

  V průběhu dne stačíme ještě připravovat různé maličkosti na večeři. Loupeme jablíčka, hrášek z lusků a podobně. Jsem milovník indické kuchyně, tak se na veřerní vaření moc těším. Odpoledne jdu ještě nachvíli na prohlídku okolí, trochu sprchne, ale zase hned vysvitne sluníčko, takže to je na pohodu. Večer už se pak věnujeme jen kulinářským přípravám a když zazvoní u dvěří první hosté, máme hotovo. Kuchyně je krásně provoněná kořením, mmm...

   Přichází další hosté, se kterými se seznamuji a večer má báječnou atmosféru. Jídlo jsme přesunuli do obýváku, takže někteří z nás si sednou kolem stolku na zem na polštáře,  je to takové opravdicky ezoterické, a to mám ráda. A fakt, jako v Indii, se najím pořádně a bez příboru! Už jste si někdy vyzkoušeli najíst se rukama, aby vám nikdo neříkal, že se prsty neolizují, že se nůž drží v pravé ruce, nebo že se při jídle nemlaská? Je to skvelé!

   Po veřeři si povádáme a neuniknu ani historce o setkání s medvědem. Zítra mám jít na túru, a stále nemám žádný zvoneček nbo rolničky, jako jiní turisté, aby to odlákalo medvědy. Když si poslechnu vyprávěný příběh a prohlásím, že “zítra teda radši už nikam nejdu,” povzbudí mě opravdu senzačním vtipem:

“Jak se pozná, že hovínka na lesní cestě jsou medvědí?

No tím, že obsahují zvonečky!”

   Takže, zítra už možná sem nic nenapíšu, bude to zřejmě moje poslední cesta do hor na Slovensku. Ale aspoň i tak jsem si užila něco pěkného ne? Tak doufám, že tomu medvědovi budu chutnat tak dobře, jako mě dnešní večeře...(text pokračuje)

 

Poslední túra ve Vysokých Tatrách

   Druhý den vstávám už o šesté ráno. Bianka je naprosto úžasná, nejen že mi pomohla zjistit veškerá spojení, poradila kam se mám vypravit, ale půjčila mi nějaké věci nezbytné pro túru do hor, vybavila mapou a připravila mi jídlo. Říkám si, čím si zasloužím takové pohostinství, ale vím, že až se někdy všichni přijedou podívat kamkoliv za mnou, ráda je přivítám a pohostím podobným způsobem. Záleží ovšem na tom, abych neskončila v medvědím žaludku. Začíná to být trochu moje obsese, ale když oni to všichni myslí vždycky tak vážně! 

 

   Cítím se trochu unavená, ale vím, že když půjdu, určitě nebudu litovat. Nejinak než autobusem jsem se vydala do Tatranské Lomnice. Tip, který jsem dostala je, dojít k Chatě při zeleném Plese. V Tatranské Lomnici ještě čkám na druhý autobus který mě doveze do místa zvané Biela voda. Odtamtud už vedou značky. Zajímavé je, že na rozcestníku tu nebývají napsané trasy v kilometrech, ale v časech. Takže například trasa po mordé k určenému cíli není vyznačena třeba 10km ale 2h30min. Dává to tak člověku lepší představu o časové náročnosti. Je fakt, že mě předešlé dny trvaly včechny cesty dvojnásobek, a to tím, že jsem často dělala přestávky, fotila, a taky jsem šla dost pomalu. Po těch dnech “tréninku” musím říct, že se mi dnes jde celkem dobře, a časově jsem na tom mnohem líp, než je uvedeno na značkách. Jsou ale i tací, kteří mě neustále předhánějí a mě to docela znervozňujě. Mám mít pořád pocit, že bych měla neustále někam se hnát? Naštěstí ale je to trasa celkem klidná, a nepotkávám tolik lidí jako předešlé dny, a možná je to i tím, že jsem vyšla celkem brzy. 

  Je to kolem samá krása, hory, lesy, klid. Když se pak přede mnou otevírá prostor s horami a jezerem Zelené pleso, ocitnu se úplně v jiném světě.

Z dálky už vidím dřevěnou chatu, trochu se na vrcholku musím přiobléci, protože fouká a teplota je mnohem nižší než by se na léto patřilo, ale pořád si snažím připomínat, že jsem v horách. Na lavičkách před chatou sedí několik hostů, já si ju zatím dovnitř objednat jídlo, které tentokrám nedmítnu ani s vysokohorskou přirážkou. Než si vyberu fazolovou polévu a jablečným závine a než mi ho v kuchyni připraví, terasa venku se vylidní, a já neváhám i přes chladnější počasí vychutnat si oběd s krásným výhledem. Přiznám se, že mám trochu slabou cvhvilku a tak nějak mi tu chybí někdo, s kým to všechno sdílet. Okolo mě občas zabrousí velký chlupatý pes, který by si zřejmě rád dál něco z mého talíře. 

  Když už mi je fakt docela zima, tak se vypravím zpět, a udělala jsem dobře, protože nahoru k chatě se hrne dav několika školních tříd. Je konec školního roku, takže výlety podobného druhu potkávám často. Přicházím k rozcestí a já se rozhodnu polovinu cestu vzít jinudy, a tak se tedy zorientuji pomocí značených cest a mapy, který se mi teď bezvadně hodí. Jdu lesíkem, kde se neukáže za celou dobu žádná jiná osoba a já si lebedím v klídku a pohodě, do té doby, než mi někde z podvědomí vystoupí varování: Medvědi! Takže je to trochu adrenalinová pochůzka a já se přiznám, že se teším, až z těch houštín vylezu. Konečně se dostávám na asfatovou cestu a k blízkosti civilizace, a myšlenku na mědvědy nechávám za sebou! Všimnu si staré schátralé budovy s lanovkou a odhodlám se místo trochu prozkoumat. Po chvíli ale nejsem sama, náštěvníci jsou tři – dva kluci a jedna holčina. Otázají se mě, jestli tady hledám “kešku,” bohužel je ale zklamu. Díky nim ale mám možnost se nechat vyfotit v lanovce a taky zjistit, že se dá dostat dovnitř budovy. Neváhám, ale lezu rozbitým oknem dovnitř na klukama. Ti se ale brzo vypaří a já jsem na průzkmu sama. Vždycky mě lákaly staré domy a budovy, a tohle je první, (i když to slovo nemám ráda), opravdový Urbex.

  Uvnitř budovy jsou doslova “poklady.” Stará lednice, všude po zemi lejstra a záznamové knihy, rozbité sklo, dveře, kusy oblečení.. 

Kdybych měla větší odvahu, rýda bych prokoumala každý kout a každé lejstro, ale brala jsem to celkem hopem a některých opravdu tmavých zákoutí jsem se vyhnula. Někdy jsem měla pocit, že slyším šramot a všude je trochu cítit takový divný zápach moči.

 Měla jsem možnost vidět kus zařízrí pro lanovky, a být tu s někým, vylezla bych  až do nahoru kde byla různá zařízení, kola, stroje, atd... Ale i tak je to úžasný zážitek. Uloupím několik rychlých fotek, nic si neodnáším, včechno nechávám na vlastnám místě a vpředu budovy najdu další otevřené okno kterým bez problému vylezu ven. Ocitám se v místě, kde dříve byl zřejmě hlavní vchod k lanovce. Tu jsem svou přítomností vylekala objímající se teenagerskou dvojici, nebo spíš řekla bych, pobavila..

 

   Závěr mé túry je v Tatranské Lomnici, odkud se nechám odvézt zpět do Kežmaroku a zbytek dne je už jen odpočinkový. Zítra mě čeká jeden z mých dalších cílů cesty, a to je navštívit příbuzenstvo mé babičky, a zjistit tak částečně i svůj původ. Babička pohází z Kapušan od Prešova, ale od dětsví žije v Čechách. Již několik let ani na Slovensko nejezdí, a její věk ani zdraví jí to ani nedovolí. Jen částečně s některými příbuznými je v kontaktu, a tak je znám jen z vyprávění. Zítra mě tedy čeká další velký den, a přesun nějakou tu stovku kilometrů na východ.

 Děkuji tímto Biance a Silvii za skvěle strávený čas s nimi, za to že jsem měla možnost potkat milých lidí a nové přátele. Těším se na další setkání jestliže to byla poslední túra v Tatrách, tak jen pro tentokrát. Budu se určitě moc ráda vracet. Před sebou mám ještě daší kus cesty, a nejen té cestovatelské, ale i osobní.