Chtěla jsem ještě do Bosny a
Hercegoviny, a pak ještě bych chtěla do jiných míst, a bylo toho
tolik, že jsem nevěděla co dřív, až jsem si uvědomila, že
vlastně nechci a nemá cenu toho stihnout přece co nejvíce, ale poznat
spíše konkrétní místo, načerpávat energii, něco se učit, poznat sebe jinak a možnosti, které se mi nabízejí.
Rozhodla jsem se tedy jet na sever
Černé hory, do oblasti národního parku Durmitor. Takovým hlavním
městem je tam Žabljak, ale já si úmysně zarezervovala ubytování
3km od města, kdesi v přírodě u lidí na chalupě. Jízda
autobusem byla celkem dlouhá ale opět s nádhernými výhledy.
Bylo mi trošku smutno opouštet moře, a jak se mi vzdalovalo a
krajina se proměňovala, pro změnu mě nadchly blížící se
stromy a lesy. Teplota byla o deset stupňů nižší, což jsem, musím přiznat, ocenila. Stále bylo ale krásně a slunečno.
V Žabljaku nastaly potíže s nalezením správného směru, i když jsem se dotazovala. Jak jsem shledala, byli i jiní, co putovali s kufrem sem a tam. Oceňuji ochotu místních lidí. Potkala jsem jednoho Černohorce, krerý vypadal, že měl před sebou ještě dalekou štreku, a že v turistice je velice zběhlý. Bylo mi trochu hloupé ho odtahovat od jeho trasy, ale sám se nabídl, že mi pomůže. Dokonce zavolal ze svého telefonu majitelům chaty, aby jim poradil cestu.
Majitelé chaty byly Srbové a do
Černé hory jezdí na léto. Paní moc anglicky neuměla, ale její
syn měl perektní angličtinu ve svých 15 letech. Ptala jsem se,
kde se tak dobře naučil, a on mi odpověděl, že při online hrách
konverzuje s ostatními hráči, no celkem mě to překvapilo.
Do chaty přijeli ještě na jednu
noc dvojice z Izraele, a další ze Španělska. Já se vydávala
na pochůzky. Bylo tam tak nádhreně až mě to dojímalo. Hlavně ten klid.
V Durmitorském parku je několik významných míst s výhledy , například výhledy na kaňon a řeku Tara, Tara Most a podobně.
Zaplatíte u jedné atrakce 3 eura na celý den, a pak se můžete
kochat. Tohle jsem nevěděla, a taky víceméně odmítala. Zaplatit za to,
abych se mohla podívat na přírodní úkaz. Tři eura za to, abych
se mohla podívat na řeku. K těm
dalším bych se ani nedostala...
Někde v polovině cesty jsem
viděla skály a zvažovala, že bych tam šla. Táhlo mě to tam, ušetřila bych si tak pár kilometrů až k
„výběrčímu poplatků". Když jsem tedy šla zpět, vylezla jsem si nahoru na kopce, nebyla to žádná veřejná cesta nebo tak
něco, spíše louka. V dálce se ozývala bouřka, ale já věřila,
že to ještě stihnu. Trošku jmem si tu cestičku musela najít, ale
vyplatilo se to. Kousek řeky, nádherný kaňon, a žádní turitsé
a poplatky. Krása.
Bouřka a slejvák začal v
momentě, kdy jsem za sebou zavřela dveře chalupy. Dokonce vypadl
proud takže jsem byla na studeném jídle. Majiteka mi druhý den
nabídla, že jestli se mi u nich líbí, že můžu
jednu noc přespat zadarmo. Nečekala jsem to a překvapilo mě to a já si
říkala, že takovou nabídku bych neměla odmítnout. Věděla
jsem ale, že už bych tam vlastně neměla dál co dělat, navíc od
samého rána pršelo a já cítila, že je čas pokračovat dál. A
jak nemám ve zvyku se ve svém životě vracet, tak tentorkát jsem
se vracela a to do Srbska. Nechala jsem totiž něco za sebou. Byl to projekt v přírodě, v srbském Sokobanja...
Žádné komentáře:
Okomentovat