Dvě noci v Bělehradu

  Do Bělehradu jsem přijela vlakem v dopoledních hodinách. Zarezervovala jsem si dvě noci v hostelu, protože i v tak velkém městě se mi nepodařilo sehnat ubytování na Couchsurfingu, ale je fakt, že jsem psala žádosti celkem pozdě. Noc v hostelu stála v přepočtu kolem 150 korun, takže to to je jeden z nejlevnějších, podle popisu tam je ale vše co potřebuji, takže by to mělo být v pohodě. Jo, myslela jsem si...

    Hledala jsem tedy adresu podle popisu, ulici Takovská 36 – 38. Najít ji nebylo tak težké, ale když jsem došla k blokům 36, 37 a 38, kromě obchodů a schátralých baráků jsem hostel neviděla. Napadali mě myšlenky, že třeba neexistuje, ale zahnala jsem je pryč a věřila, že se to nějak vysvětlí. Zašla jsem tedy do obchodu s uměleckými předměty, a zeptala se na cestu. Bohužel nikdo z prodávajících si nebyl úplně jist, ale snažili se mi vysvětslit něco o číslování ulic. Pochopila jsem z toho, že ulice se číslují z jedné strany od jedničky po nejvyší čáslo dejme tomu od spoda ulice, a na druhé straně přes silnici také tak od jedné po nejvyšší číslo ale od shora ulice. Mladík v prodejně mě tedy odkázal na protější stranu a tam abych se zeptala v prodejně domácího vybavení, protože to je hned narohu od přechodu. Zašla jsem tedy tam a v prodejně byli velice ochotní, paní prodavačka se podívala na počítači na internet a vysvětlili mi společně s pánem cestu. Našla jsem pak jakýsi komplex budvy, kde se nacházeli snad nějaké kanceláře a dále byty. Hostel byl asi v druhém patře - nejsem si tak úplně jistá, protože uvedeno na ceduli bylo patro druhé, aljá jsem se vyhnula výtahu a šla po schodech - v druhém patře byly právě jakési kanceláře a hostel o patro výš.
 

    Podle cedulí a typických nálepek a map jsem poznala dveře hostelu, překvapilo mě pak, jak byl situován. Co bylo fajn, byl přístup, kdy jsem nemusela čekat na dobu určenou k registraci, ale mohla jsem do pokoje hned. Takže jsme vyřídili na recepci placení, a pak mi byl ukázán pokoj. Byla jsem v jednom, kde byly tři palandy, ale zároveň křesla, počítače a balkonek. Říkala jsem si, jak je to suprově vybavené, ale pozdějí zjistila, že náš pokoj slouží společně jako společenská místnost, úschovna zavazadel, sklad prádla hostelu, sušárna a dál nevím co ještě. Moji spoluobyvatelé mi nebyli sympatičtí. Jedna Američanka neustále urgentním hlasem kometovovala události ve světě, kde se střílelo, koho zabili - z toho jsem byla poněkud nervozní, a měla už skoro na jazyku jí požádat aby přestala komentovat cokoliv si přečte na internetu, Nakonec jsem usoudila, že hned na úvod po pár minutách pobytu si nebudu dělat nepřátele.

  Ještě méně sympatický mi byl Egypťan, který si pro změnu pouštěl nahlas hudbu v mobilu a vůbec se choval jako doma. Později jsem si odvodila, že tam zřejmě pracuje, možná jako dobrovolník, vlastně jsem to ani nezjišťovala, jen jednu noc jsem ho viděla na recepsi. Jeho způsob mluvy mi také nebyl příjemný. Řekla jsem si, že to nějak určitě dám, jde jen o dvě noci. Poptala jsem se tedy jen jak se dostanu do centra města a nějaké tipy na místa, ktré za to stojí vidět, ofotila si vyvěšenou mapu a vydala se na průzkum.

  Na mapu jsem ani tolik nekoukala, nechala jsem se unášet, zašla do infocentra, kde mě nechali čekat, než se sami vesele dobavili mezi sebou, když jsem se pak zeptala na nějaké tipy, moc ochotně mi je slečna nepodala, tak jsem mapu nedbale složila do tašky a chodila jsem si kam mě to táhlo. 

  Došla jsem k místu, kde bylo čím dál tím více lidí, co jsem tipovala na uprchlíky, o kterých se tolik mluví v médiích. Venku posedávali, popíjeli u baru, leželi po zemi, kde po nich zůstával na některých místech odpad a děcka si kopali míčem. Nejprve mě napadlo, ze se možná jenom jedná o jakousi oblast, kde bydlí přistěhovalci, ale později jsem zjistila, že jsem se nemýlila. Byl tam celý zástup lidí co čekali u informační budky, ocitla jsem se na autobusovém nádraží. Přišlo mi, že je tam organizovali nějací pracovníci v reflektivních žlutých vestách, a na jednom stromě jsem objevila papír s mapou a nápisem oznamující odvoz do kompu. Náhodou jsem si tak situaci “prohlédla” naživo. 

  Nevím, co bych k tomu mohla dodat, ale měla jsem z toho zvláštní pocit. Přišlo mi, že jako uprchlíci, kteří utíkají před nepokoji se moc nechovali, byli celkem slušně oblečení, měli co jíst, a celkem se dokázali mezi sebou bavit, na druhou stranu jak bych se chovala já, kdybych prchala ze své země nevím, možná je to moderní svět a moderní způsob útěku. Nemohu soudit.

Potulovala jsem se tedy dál, ale město mě neohromilo ničím výrazně zajímavým. Ruch tu byl na mě až těžko přijatelný, blázinec na silnicích, a já si říkala, jak takhle lidi můžou žít. Přešla jsem jeden z mostů a dostala se na druhou stranu řeky, bohužel jsme líná zjišťovat které - Bělehradem protékají řeky dvě, a to Dunaj a Sáva. Byla tam řada takzvaných plujících barů. Teda jakýchsi barů a restaurací na řece. Hlavně i nějaký park a trochu zeleně. Začalo se chýlit ke konci dne a tak jsem se tedy rozhodla vrátit se, výhledu z mostu dávám lepší známku, než celkovému městu. Vracím se už za tmy, sice neumím číst v mapách, ale svého orientačního smyslu, nebo instinktu si cením.

 Vrátila jsem se unavená a těšila se na to, jak se prospím. Na Couchsurfingu probíhá zkušební verze aplikace na setkání s lidma. Jmenuje se to hangouts, jednoduše se tam přihlásím a zadám aktuální místo přes mobil, a podle lokality to najde lidi, kteří se také přihlásili, a pokud jsou v dosažitelné vzdálenosti, mohou tak lidé navzájem požádat druhého o společnost. Dostala jsem jednu žádost od Christine, domluvily jsme se tedy na druhý den, že si zajedeme zaplavat. Kousek od města, kam jezdí místní  autobus je “jezero”a  pláž u řeky. Tak jsem se celkem těšila, že nebudu musetjít  sama a poznám zase někoho nového. Ozvalo se mi dalších několi lidí, tak jsme si říkala, že by to nakonec mohl být pěkný den.

  Večer se mi v hostelu neusínalo dobře, spoluobyvatelé chodili kouřit na balkon a já z toho měla záchvaty kýchání, bavili se vesele do půl druhé do rána a já když už byl nachvíli klid, nemohla znova usnout. Klid sice od nich už byl, někdy kolem třetí ráno pro změnu se začal kdosi hádat na chodbě. Pak se otevřeli dveře k nám do pokoje a hádka probíhala naplno. Ten kluk z Egypta, budu ho nazávat pracovníkem, celou noc posedával na křesle a něco si hledal na mobiliu nebo na pc. Majitel hostelu ho požádal aby slezl z křesla a začal křeslo rozkládat na postel. Nějaký host pořvával a sprostě nadával, a po chvíli se objevila v pokoji dvojice ve spodním prádle, kteří vypadali velmi rozespale a nakonec si lehli do té nově udělané posteel. Konečně byl klid, ale já už toho moc nenaspala.

  Ráno jsem se nemohla dohledat zpráv od Christine, nějak ta aplikace nefunguje ještě dobře a tak mě mrzelo, že ji nemám jak zkontaktovat zpět a pojedu na pláž sama. Kolem poledne pak se ozvala sama a sešly jsme se ve městě.

  Trvalo docela chvíli, než jsme našly správnou zastávku, lidé nás posílali z leva do prava, místo toho, aby nám třeba řekli, že neví, kde to je. Ale co, našly jsem a dojely jsme. Byla to paráda se konečně v létě vykoupat! Nějaký místní kluk zaslechl naši angličtinu, tak se s námi dal do řeči. Pozdějí si nás našel a vyměnili jsme si čísla na WhatsApp, nabídl nám průvodcovství po okolí. Nějak jsem trochu váhala, jestli do toho mám jít, jeslti mu mám důvěřovat. Pozdeji nám pak psal, že má čas další den odpoledne, tak se omlouvá, ale dřív to nejde. Já ale věděla, že v tu dobu budu na cestě jinam.

  Večer se nás sešlo několik, jeden kluk z Turecka, slečna z Peru, kluk z Ruska, Christine a já. Ještě se nám postupně ozývali další lidé, ale nikdy nedorazili. Docela jsme měli s novou aplikací zábavu. Alexandr, ten Rus, byl chudák mnou několikrát odmítnut, a dokonce od jiných taktéž, už ani nevím jaký byl můj důvod. Nakonec se projevil jako príma človíček, tak mě to pak vůči němu trochu mrzelo, že jsem ho tak odmítali. Ještě s námi byl Ivan ze Srbska, musel brzy odejít na jinou akci, ale zavedl nás na jedno místo k plujícím barům, pověděl nám něco o Srbsku, dal nějaké tipy a také si vzal kontakty na ty, kteří se chtějí v Bělehradu zdržet déle. Říkala jsem si, že zřejmě je to taková nátura místních lidí. Zprvu se zdají mnohdy být jakoby nedůveřií, ale nakonec vás protáhnou kde se dá a poradí. Tak třeba i ten kluk, kterého jsme potkali u vody, to myslel dobře.

  Ivan tedy odečel a my se odebrali do jednoho baru na řece. Sice na mě tochu drahé, ale jednoho malého Jelena jsem si dala. Bavili jsem se dobře, vyměnili kontakty na Couchsurfingu, a já se smála, že to snad předčí Facebook. Ještě jsme se zašli podívat do Skadarské ulice (Skadarija), která mě nadchla. Nachází se ve části Bohemská čtvrť (Bohemian Quarter), je to taková stará ulice, plná zajímavých restaurací a kaváren, (bohužel také klubu s červenými světly), a místními balkánskými muzikanty. Potupně se od nás odpojila Christine, já si ulici prošla a také se rozloučila a do hostelu dorazila něco kolem půl druhé. Kupodivu byl klid a já doufala, že se konečně vyspím.

 Ráno mě rušilo rozsvěcování světla. Nevím jak k tomu docházelo, ale za bílého dne se přece nemuselo svítit. Vnímala jsem to tak trochu v polospánku, když jsem se ale probrala úplně, nedalo mi to se podívat k posteli, kde sídlil pracovník, protože tam někde u dveří musejí být přece ty vypínače. Otočila jsem se a přistihla ho jak se uspokojuje, zatímco všcichni ostatní spalli v tom samém pokoji. Mohl si apoň někam odejít!

  Později jsem si sbalila a měla sice spoustu času do odjezdu vlaku, ale raději jsem odpočívala tři hodiny v parku než abych trávila déle času na takovém místě. Usídlila jsem se tedy ve stínu pod stromem kde jsem si dala svačinu... 

  Váham nad tím, jeslti to byli dvě otřesné noci, celkem podařené bylo setkání a seznámení s dalšími cestovateli, jinak hlavní město Srbska mě nijak neoslovilo a hostel si zasloužil pořádně negativní reference. Bohužel. Ale i takové jsou někdy zkušenosti.