Všechny možné maličkosti : Rozjímavé intermezzo – Tak trochu veřejná omluva Ústečanům

Ke konci letošního května jsem se účastnila jedné výletní akce v okolí Ústí. Bylo to jen pár dní před odjezdem do krajů cizích a mě do té doby neznámých. Vzdalovala jsem se autobusem od města ke kopcovité přírodě a mě se trochu začínal zmocňovat pocit, proč chci vlastně odjet pryč, když tu máme přece jenom krásně. Ale byla tu touha po poznání cizích míst, lidí a ještě o něco více sebe samé. Těžko jsem si přiznávala, že by se mi tu mohlo třeba jen trochu líbit. Vždyť přece tady jsem nikdy bydlet nechtěla a nebudu!

Už od šestnácti let jsem v Ústí nad Labem studovala a bydlela tři roku na internátu. Další dva roky v Litvínově a dalších jedáct let v Anglii, Irsku a Skotsku. Po návratu do Čech mě to vše shodou okolností dovedlo zhruba na šest měsíců do Chlumce. Jenže končilo to pokaždé stejně: Už nikdy! Následující dva roky se staly mým domovem Teplice. Do Ústí jsem se začala později opět vracet, a to tentokrát za prací, a vracela jsem se tak i na různé akce. Po dalších šesti měsících jsem dala sbohem zaměstnání a celým Severním Čechám a konečně se vydala na cesty s přesvědčením, že už nikdy ne tady...

Často jsem se k Ústí vracela v zemích, které jsem navštívila, nějak to některá místa buď připomínala, nebo jsem měla tendenci je přirovnávat. Stále jsem zastávala pozici, s mírným pohrdáním, jak vůbec někdo může v takovém městě jako je Ústí bydlet! Se zatvrzelým rozhodnutím, že na Sever Čech se už nikdy nevrátím, nenapadlo mě, že tomu ještě můžu vzít za vděk, a snad dokonce tomu místu tak trochu přilnout!

Po třech měsících strávených mimo Česko jsem se vracela jako jiný člověk. Odpočatá psychciky, s novými zkušenosti, jistější, a jakobych přijížděla do jiného světa. Podobné poctity jsem prožívala, když jsem přijela na návštěvu z ciziny, kdy jsem tam byla dlohodobě. Nelíbilo se mi, jak jsou tu lidi ustavičně na něco naštvaní, rýpaví, jak se starají o druhé a řeší je, jak je tu špinavo a podobně. Skoro jsem se ocitla bez střechy nad hlavou, a díky své kamarádce to dopadlo dobře. Naskytla se mi jedna možnost, a snad nemusím už ani psát, kam mě to dovedlo...

Najednou mi to začalo připadat spíše humorné, než tolik otřesné, že jsem zase tam, kde se mi nikdy moc nechtělo být. Přestala jsem to řešit. Nepřipadalo mi to už ani tak odstrašující jako předtím, naopak mi začalo připadat, že když se sem neustále vracím, musí tu zřejmě být něco, čeho jsem si dřívě nevšimla, že se ještě věci nějak dobře vyvinou a nějakou tu chvíli bych tu měla pobýt. Nevím jak dlouho ta „chvíle“ bude trvat, ani netvrdím, že je to město nějak krásné, nebo tu budu žít pořád. Ale tak nějak si připadám spokojenější sama se sebou. Nejsem městský typ, nikdy jsem nebyla, stále věřím, že se odstěhuju někam blíž k přírodě. Možná to je jen další odrazový můstek ke správnému směru...

Co dělám když se při cestování zastavím v nějakém místě? Prozkoumávám jej, vyhledávám nějaké zajímavé trasy nebo prostě brouzdám po okolí. Řekla jsem si tedy, že tady to můžu brát podobně, jako kdybych cestovala.

S pokorou tedy přiznávám a hambím se za své pohrdání. Našla jsem si i tu svá oblíbená místa a aktivity. Například:

Spousta vyhlídek v okolí, jako je Sedlo na Střekově, Větruše, Vrkoč, Erbenova vyhlídka, Mariánská skála, Hrad Střekov...

Cyklostezka až do sousedního německa nebo Litoměřic podél Labe, kterou jsem ještě nevyzkoušela, ale nebude to trvat dlouho, protože v nejbližsí době konečně po několika letech nasednu na kolo. Snad jsem nezapomněla jak se na kole jezdí :)

Box na nábřeží. Ano, přesně ta plechova krabice, kontejner který zdobí Střekovskou stranu nábřeží Labe. Různé koncerty, filmová promítání nebo jenom sezení u drinku, koho by to napadlo :)

Pivo Březňák. Co bychom si bez něj počali

Labe. Ok, není tedy určitě tak špinavé, jak si představuji a navíc je to jedna z největších řek Evropy

Smogu nepřibývá. Místní si buď zvykli nebo dost dobře ví, jaké to bylo před pár lety, nemohu přiliš polemizovat

Jezero Milada. Koupání, procházky....

Činoherák. Tu mám ještě co dohánět. Jsme rádi že tu je, a bojujeme za něj
S ním spojené "Baťužkářské" akce, vděč tomu, kdo mě na něj poprvé navedl :)

Dvě indické restaurace. I když s pravou „Indií“ to nemá moc společného, vůně koření, pálivá jídla, to je moje.

Tři čajovny. I když navštěvuji jen dvě a oblíbenou ze všeho nejvíc mám jen jednu, navíc jen pár kroků od místa, kde nyní přebývám

A ještě určitě mnoho dalších míst, která čekají na objevení. Jen jsem tím chtěla říct, že i v místech, kde se člověku příliš nikdy moc nelíbilo, může najít i něco pozitivního. Tak tomu vdečím i lidem, které jsem tu potkala nebo znám už nějakou chvíli.