Pojedu stopem, budu tam hopem

  O svém plánu jet stopem jsem řekla Alexovi, a tak mi dal papír ať si napíšu cíl, aby řidiči viděli kam chci jet, protože po silnici jsou dvě možnosti kam se dopravit - do Debrecenu, nebo Budapešti. Loučím se s Alexem a Vandou, a vydávám se na své první stopování. Najdu hned kousek za vesnicí místečko, kde by se dalo zastavit, takže to je super. Auta tu ještě nejedou rychle a tak se postavím k silnici s nápisem v ruce a palcem nahoru. Jako je to docela divný pocit, který ale nějak musím překonat.

  Baví me sledovat obličeje cestujících, ale po chvíli mě napadá, že bych se možná mohla přesunout kousek dál. Podél silnice je po celou dobu vyšlapaná cesta, takže se jde dobře, ale počase zjišťuji, že auta jedou docela rychle na to, aby mi mohli zastavit a že to možná nebyl dobrý nápad,a tak se tedy vracím zpět. Postavím se na původní místo a pokuším se o stopovací proces znova, ale nějak na to nemám prostě “koule”. Vzdám to, možná přece jenom moc brzy, mohla bych to zkusit ještě chvíli, ale raději se vydám na zastávku.

  Na zastávce posnídám housku s čokoládou a když přijede autobus, s krosnou se prodírám mezi sedadly k volnému místu. Na další zastávce si vedle mě sedne nějaká paní, co se na mě občas podívá takovým ulpělým pohledem, jako kdyby čekala, že jí chci něco říct. Ještě horší je její pokášlávání: Takové to “ehm, ehm eeehmmm hmm hmm. Hmm, hmm, hmmm.” Je to typ nervozního pokašlávacího zlozvyku psychosomatického původu. “Ehm, hmm ehmm hm hm hm ehm.” Zdá se, že se asi po půl hodině pokášlávání paní dostává do extáze, plného kašle, přičemž si vyndá z kabelky a rozbalí bonbon jablečné příchutě, který voní po Jaru. “Echůů ech echch echu chu chu chůů..” Asi z obav z udávení si ten bonbon vyndá z pusy a zase zabalí a schová do kabelky. “Ehm ehm hm hm hm hm..” Jak si dává pořád ruku k ústům a přehrabuje se v kabelce, tak se mě lehce dotýká, a já se odsouvám dál k okýnku, už jsem skoro na něm nalepená, ale její přítomnost je mi docela nepříjemná. Mám chuť se na paní otočit, podívat se do jejího utkvělého výrazu a vyrazit ze sebe: “Ehm ehm ehmm eh!” Nemám v úmyslu někoho urážet, nejspíš za to nemůže a já si připomínám svoje cvičení trpělivosti. Těším se ale, až budu konečně z autobusu pryč.

  Konečně jsme v Debrecenu na nádraží, a paní vystupuje. Podle instrukcí, co mi psala Adrien, z rodiny kam jedu, se mám dostat na nějaké náměstí. Někteří další cestující zůstávají sedět, takže nějaká další zastávka bude určitě ta, na které mám vystoupit. Po chvíli se mi ale zdá, že jedeme příliš dlouho a já z autobusu vidím, že cedule u silnice oznamuje, že Debrecen končí. No paráda! Navíc se autobusem line příšerný smrad močoviny z polí, že se mi celkem zvedá žaludek a někteří cestující si drží u nosu kapesník. Zeptám se jedné mladé slečny anglicky, kam autobus jede, snažím se jí vysvětlit že mě zajímá, kde končí a když její odpověď zazní něco jako Hajdalúdajlajdůmáš, tak raději vystopupím hned co znova zastavujeme.  Přejdu silnici k protější zastávce a tam mi jede autobus hned, kde se vydám z dalších 300 forintů a jedu zpět do Debrecenu. Takže jsem si to pěkně prodloužila.

  Na nádraží oslovím pána, který podle uniformy vypadá na zaměstnance, a s použitím dvou slov: Debrecen a centrum, mě nasměruje do města. Po chvíli chůze se ocitám na náměstí a ukazatelé mě dovedou k infocentru, kde si opět můžu nechat krosnu na pár hodin.
  Shledávám, že v Debrecenu není toho moc k vidění, a navíc je takové horko, že bych nejraději skočila do jedné z fontán na náměstí. Aspoň že tu je k dispozici wifi, mám tak možnost se domluvit s Adrien na odvozu k nim na vesnici. Raději se schovávám ve stínu, protože po dnešním cestování toho bylo na mě docela dost.

  Před půl pátou si jdu vyzvednou bágl a přemístím se na domluvené místo, vyhlížím bílé Citroen Xara, a teším se, až dneska ulehnu do postele, nebo klidně na seně, v chlívku nebo ve stájí, to je jedno. Myslím, že usnu kdekoliv, mozná i ve smrdutým poli.