Dobrodružství, která se neplánují

   V neděli večer jsem se dopravila ke Couchsurfařce, která si říká Artu. Bydlí na kopci nad Užicemi, kam je třeba se dopravit autobusemm nebo autem, na každodenní chození by to bylo celkem daleko. Byt sdílí se svou sestrou a jejími dětmi a mámou. Sice jsem měla pokoj pro sebe, ale byl to dětský pokoj, a přestože byla volná postel, ustlala jsem si na své karimatce se spacákem na zemi, protože dítkám by vadilo, kdyby někdo spal v jejich postýlce, i když sdíleli postel s babičkou v ložnici.

   Artu mi přinesla hromadu map a brožurek a dala mi typy k nějakým destinacím v Národním parku. Druhý den jsem tedy vyrazila brzy ráno s tím, že se pokusím stopovat do Užic a odtamtud pak pojdu busem do města Bajna Bašta. S odhodláním jsem se tedy postavila k silnici, ale znova se přesvědčila o tom, že na to prostě nemám sebevědomí. Všimla jsem si, že k zastávce přisli dva lidé, tak si říkám, že by mohl jet brzy autobus. Jizdní řád u zastávky nenajdete, ani věrohodné inormace na internetu. Zeptala jsem se tedy čekajících lidí a dozvěděla se, že autobus měl jet v době, kdy mi odjížděl ten do Bajné Bašty. Doufala jsem, že pojede okolo taxik za cenu jízdenky na autobus, ale mezitím jel okolo známý toho maldíka u zastávky a všechny nás vzal do města. Takže to dopadlo dobře.

  V Bajne Baště jsem zašla do infocentra abych se zeptala  na směr kterým jsem chtěla jít. Paní mě ale informovala o jízních řádech. Vysvětlila jsem jí, že můj cíl je tam dojít pěšky a autobusem pojedu možná zpět. Ona se mě szažila přesvědčit, že jinak než autobusem to nejde, ale já chtěla prostě vědět jen směr. Když jsem odcházela, slyšela jsem jak si za mými zády odfrkla, ve stylu: „Pffff, to snad není pravda!“ Měla jsem chuť se vrátit a něco jí na to říct, ale nechala jsem to být. Mnoho lidí nemůže pochopit, že jsou na světě ještě pořád tací, co rádi používají své nohy, aby ušli třeba 20km pěšky. Ano byla to dálka, bylo horko, šlo se po silnici, ale ne frekventované, dalo se jít úplně v pohodě.

Rybíz

   Došla jsem pak k jezeru a konečně se po dlouhé chůzi vykoupala. Nebylo to místo nějak obzvlášť úchvatné, ale já si dala cíl a němu došla. Kochala jsem se vesničkami, poznávala kraj... Po několika osvěženích pak večer jsem už autobusem odjela zpět do Bajne Bašty a domu k Artu.

   Na další den jsem se domluvila, že s její sestrou a dalšími místními ženskými půjdeme sousedovi trhat černý rybíz. Ještě tam zbývalo pár keříků a bylo mi slíbeno, že mi to dokonce i zaplatí. Neočekávala jsem bůhvíjaký obnos, jen jsem chtěla něco dělat a poznat místní lidi a tak. Bylo to nakonec docela príma. Krásný výhled na kopce, občas nějaký rybíz do pusy, poslouchala jsem vyprávění místních a učila se tak srbskou řeč. Myslím, že mi česání rybízu šlo docela dobře, protože když pak přišel „šéf“, ptal se mě, jestli bych nechtěla přijet za rok zase :)

   Zbytek keříků jsme otrhali běhěm čtyř hodin, a práci dokončili akorát na oběd. Kdosi přinesl hrnec jakési polévky, napečených slaných a sladkých koláčů, košík rajčat, a nechyběla ani Rakija, což je vlastně na způsob naší Slivovice. Domlouvali jsme se, že bychom potom mohli ještě do lesa nasbírat Pečurky. Pečurky = houby. Nakonec ostatním bylo moc horko a tak šli domů, ale já se ještě odpoledně vydala na pochůzku. Dostala jsem se na skálu ke kříži odkud byl nádherný pohled na celé Užice. Nevěděla jsem cestu, tak nějak jsem se snažila držet směr a doufala, že nakonec dojdu správně a podařilo se. Nikdo jiný tam nebyl, tak jsem měla chvilku pro sebe, bez lidí a nádherným  výhledem.

   Rozhodla jsem se jít zpět dříve než bude tma. Ale už někdy na začátku jsem musela zahnout jinam, protože najednou se předemnou cesta zmenšila a byla čím dál tím méně viditelnější až jsem se nakonec ocitla kdesi v houštinách. Nechtěla jsem se vracet a říkala si, že když pod sebou slyším silnici, tak někde v blízkosti musím přece vyjít. Křovisek přibývalo, zachytávala jsem se oblečením na větve a drápaly mě do kůže ostré trny. Pomalu vyprchávala moje dobrá nálada a já začínala mít vztek. Věřila jsem, že se z toho dostanu, ale moje situace se mi fakt vůbec nelíbila. Klackem jsem si občas razila cestu, zárověň tak vybíjela vztek a došlo to tak dalako, že jsem vzteky zaječela na celé lesy, že kdyby a pokud mě někdo slyšel, musel si myslet, že někde někoho vraždí. Vskutku mi to trochu pomohlo a tak jsem si to zopakovala ještě třikrát. Prosila jsem vesmír, ať mi pomůže ven, a to ještě před setměním! Už jsem byla skoro zoufalá a vyčerpaná, když jsem se ocitla v blízkosti silnice. Sešla jsem mírnější sráz a ten kousek po silnici jsem došla už s větším klidem. Byla jsem celá do krve podrápaná na rukou i nohou, a měla jsem pocit, že vzteky mám snad i horečku, ale už jsem se mohla tomu jenom smát. Jsem celá, říkala jsem si, zdravá a naživu.

   Artu jsem to vylíčila jen tak letmo, aby si o mě nedělala starosti, však se ani tolik nestalo, ne? Miloš mě přemlouval po WhatsAppu, abych zajela do města ještě týž večer, nechala si u něj tašku, a chvíli pobyla u něj a tak si odpočinula od věčného chození, cestování a lezení kdesi možně. Jenže já si nebyla jistá, jestli to bylo vhodné, když se mi nazačátku svěřil, že mu  zřejmě někdo z cestovatelů, donesl domů...., mám to říct? No cosi, co způsobuje lidem nepříjemně svědivou vyrážku. Nebyl si sám jist, jestli se toho už zbavil nebo bych to na sebe mohla nějak přenést, i když už to bylo několik týdnů... Nechtěla jsem riskovat, že se pozbytek mých cest budu škrábat, pomazávat pudrem a bůh ví co! Přesto jsme se domluvili, že se na druhý den večer sejdeme i třeba jen nachvíli ve městě a já si mezitím rozmyslím co dál. 

  Abych nezapomněla na odměnu za česání rybízu. Měli pro mě připravenou obálku, tak jsem byla zvědavá.. už si nepamatuju kolik jsem toho nasbírala a kolik to bylo v denárech, ale v přepočtu něco málo kolem stovky, haha. Každá koruna dobrá, je to spíše úsměvné :)

 

   Na druhý den ráno jsem šli s Artu na stopa. Místní už jí znají a tak netrvalo dlouho, než ji někdo zastavil. Mě vysadili na vlakovém nádraží a já se spontánně rozhodla, že pojedu k moři hned. Cítila jsem, že to je ten pravý okamžik, že už tu nechci dál čekat a odpočinu si u moře. Šla jsem si tedy koupit jízdenku, a dokonce dostala i 25% slevu na moji českou InKartu s RailPlus. Cesta do Baru z Užic trvá zhruba 8 hodin, ale vlak měl už nyní asi hodinu spoždění.

   Na nádraží jsem se ještě stihla převléci. Začínalo být horko a já chtěla pohodlnější oblečení, a tak jsem se prostě převlékla na lavičce na nástupišti. Samozřejmě ně celá, o takovou exhibici nestojím, i když si mě tam skoro nikdo nevšímal. Jen mi to přišlo celkem vtipné a dodávalo mi to pocit větší volnosti. 

   Konečně přijel vlak, a než jsme odjeli, počkali jsme si ještě nejakou dobu, než přehodili lokomotivy, a já už veděla, že spoždění nás čeká mnohem větší: přesto jsem se těšila na krásné výhledy, které mají být, zejména v Černé hoře, jedny u nejkrásnějších – viadukty, mosty, kaňony, jezera...Neměla jsem zajištěné žádné ubytování, ale nechala jsem to tentokrát náhodě, a to mě nadchlo ještě víc. Zjistila jsem, že mě totiž unavuje trošku právě to plánování a zajištování. Přece jsem chtěla dát šanci tomu, že se vždy vše nějak dobře vyvine, bez očekávání...