Aláh mě dovedl k tomu, abych se stal Muslimem

   Po tolika dnech horka a bez vody na koupání jsem konečně u moře, a ono hned na druhý den začalo vyloženě lejt! První slejvák snad za celé doposavadní léto. Četla jsem předpověď děštů a bouřek na dva dny. Tak jsem si pobyt o další dva dny prodloužila, abych z toho něco měla.

  Ráno bylo krásně, modrá obloha bez mráčků na pláně byla obhlídka Starého města Ulcinj. Šly jsem spolu s dobrovonicí, co v hostelu na několik týdnů pracovala. Prozkoumávaly jsme uličky a povídaly si. Jak jsme tak chodily, já si všimla na zemi podezřele vyhlížejícího papírku, a ejhle! Dvacetieurovka jakoby mi přímo padla pod nos ze samého nebe!  Kamarádka tomu nemohla uvěřit, prý se asi moc dívám do země, místo abych se dívala kolem sebe, že prý ona peníze nikdy na zemi nenajde, protože se na rozdíl ode mě dívá do výšek. Já jen, že nechodím s hlavou v oblacích, ale dívám se na rozdíl od ní všude. Nehledám, ale všímám si. Myslím ale, že ji má filozofie moc nebavila, ona totiž vždy věděla všchno nejlépe :)

   Jedna noc v hostelu stála kolem deseti eur. Ty dva dny co mi tu mělo propršet, a díky tomu jsem si prodloužila pobyt, mi vynahradila ta dvacka co jsem našla. Takže jsem valstně o nic nepřišla. Uvědomila jsem si opět tu souhru. Cítila jsem to trošku jako odměnu. Za to, že jsem se nerozčilovala na počasí, ale brala to s humorem, za odvahu, za vděčnost, kterou jsem cítila k mnoha lidem a situacím, které mě na cestách potkaly. 

 

  Pokaždé, když se mi něco takového přihodí, mám pocit, že se na mě někdo usmívá. Možná ne nadarmo se říká: „Usmálo se na mě štěstí.“ Zjišťuji ale také, že podobné šťastné události se dějí nejvíce v době, kdy jsem šťástná já sama, a když se nenechám zviklat nějakou událostí, nebo zklamáním. Neznamená to, že mě určitá situace třeba nemrzí, ale říkám si: „No jo, tak co s tím, je mi trochu smutno, ale něco vymyslím.“ A najednou se začnou dít věci!

A že se tedy děly:

  Opravdu se odpoledne zatáhlo a zničeho nic přišla bouřka, vítr a slejvák, kterému nešlo neunikla, a tak po koupání v moři jsem se vykoupala ve studeném děšti a následně ještě jednou v teplé sprše.

  Do hostelu k nám přibývali hosté. Jeden byl opravdu zvláštní. Nosil jakýsi nedefinovatelný hábit, v očích měl nedefinovatelný výraz, bezohledně hlasitě si pouštěl na svém mobilu arabskou hudbu, třeba i moderní. Byl z Rakouska, říkal si jiným jménem, a když prohlásil větu: „Aláh mě dovedl k tomu, abych se stal Muslimem,“ celkem mě to znepokojilo. Hlava mi říkala, abych si zachovala klid, že přece nemůžu soudit, nemám právo někomu znehodnocovat jeho víru, musím být tolernatní, a podobně. Zato vnitřní pocit mi sděloval, kolikrát jsem takhle podobně pronesebou větu zaslechla například ve zprávách v televizi. Uvnitř sebe jsem cítila neklid,  z jeho chování a přítomnosti taktéž. Co takový člověk pronese za větu za několik měsíců, k čemu ho Aláh dovede dál, aby vykonal? 

 

   Ještě jednou jsem zmokla, tentokrát to ale vypadalo, koupání v moři proběhlo v oblečení. Došla jsem se k olivovníkovým plantážím, viděla přes 1000 let starý olivovník, a dozvěděla se zajímavosti o olivách a olivovém oleji. Všechno náhodou, že jsem potkala majitele sadu, když jsem šla po cestě a on jel právě okolo. Ještě se mnou byli dva cestovatelé z Austrálie a Nového Zélandu, keré jsem také potkala náhodou, protože šli stejným směrem.

  Já došla až k pláži, byla malá a jiná než ta veliká písková, dala jsem si burgr (poprvé a naposled) a schovala se před deštíkem, který byl pochvíli pryč. Následovala siesta na pláži, na procházce  zase začalo pršet, a já věřila, že to bude zase jen takový malý deštíček. Jenže nebyl. Přidávalo a já už se nestačila schovávat pod listím stromu. Po nějaké době mě to přestalo bavit a já se rozhodla že půjdu zpátky. Nic jinoho mi nezbývalo, lilo, byla jsem promočená skrz na zkrz a mě čekala více jak hodinová cesta zpět! Napadlo mě, že bych si tentorkát fakt to auto mohla stopnout, jenomže na pláži už nikdo nebyl, tudíž nikdo by nejel okolo. Šla jsem a doufala, že se stane zázrak. Sice na začátku padla nějaká ta „Ku..a, „F..k“ „S.it“ a podobně, ale pak jsem se rozhodla, že si tím přece vůbec nepomůžu a tak si v tom dešti budu raději libovat, což mě dovedlo k prozpěvování si -  v okolí nikdo nebyl a tak jsem si mohla zpvíat jak jsem chtěla, protože mě nikdo neslyšel.

   Za mnou se v tom okamžiku vynořila motorka, nebo spíš takový skůtřík. Taková „Babetka“ a týpek s reflexivní vestou s nápisem LIFEGUARD mi říká ať si přisednu. Teda fakt jsem to vzala za vděk. Sice mi pršelo do očí, já se bála, že někde uklouznem a ještě se vybourám, a on celou cestu lamentoval na počasí: „Katastrofa, katastrofa!“ Já tušila, že se mého zachránce možná budu těžko zbavovat...Ve městě panovala ještě větší „katastrofa“ Bylo to jak ke konci světa. Ulice už tak jsou celkem chaotické, plno lidí, troubících aut, ale tentokrát to v té spouští bylo několikanásobné.

   Vysadil mě ve městě, že hned přijede autem a doveze mě do hostelu. Než přijel, přestalo pršet. Já mu řekla, že už to dojdu, poděkovala mu šla si po svých, ale on si nedal říct, a že mě odveze. Tak proč ne. No jo a pak začalo to přemlouvání - krásná večeře na střeše hotelu, česká a polská hudba, pláž, a tak dále.. Ani výmluva, že mám přítele, nepomohla. Musím si zapamatovat, že můj přítel neexituje někde v Čechách, ale čeká na mě právě za rohem! Ale ani to mnohdy nepomáhá. (On ve skutečnosti třeba ani neexistuje vůbec, ale to oni nemusí vědět) . Prostě žádné diskuze, děkuji za odvoz, měj se krásně, ahoj.
  Snad kažná z nás pozná, s kým je vhodné jít a s kým ne. V tomhle případě to bylo jasné ne. Není třeba vysvětlovat.. :)

   V hostelu to bylo príma, můj poslední večer jsme se sešli úplně všichni hosté u venkovního stolu. Často nám majitel přinesl pití, jídlo a poseděl tam i s jeho bratrem s námi. Tentokrát se to sešlo moc pěkně. Někteří kreslili, povídali  si, pilo se a jedlo. To místo nemá vůbec atmosféru hostelu, ale je spíše jako být u někoho na návštěvě. Určitě doporučuji.

  Sice se ze mě nestala Muslimka, ani mě Bůh nedovedl k tomu, abych se stala křesťankou, nebo Budha k tomu, abych byla Budhistkou, ale přece jen má to cestování jakousi očistnou moc. Jestli to je samostatnost, volnost, rozhodování sama za sebe, odvaha, nebo poznávání jiných krajů, zvyků, řečí...nevím. Ale den ode dne jsem si připadala jistější.

A když teď píšu tyto řádky, uvědomuji si, jak jsem často pociťovala "Deja  vu". Pocit, že jsem v tom místě už byla, že jsem tohle už zažila, nebo se mi o něm zdálo? A ten pocit se vybavil na moment právě i teď, když o tom píšu...

  Vzpomínám si na události teď už s velkým odstupem, i tak si uvědomuji, kam až jsem se dostala. A tím nemám na mysli dálku od místa bydliště, ale v rozměrech svého života.