Dobro došli!

Na hranicích

 Jízda autobusem by trvala poměrně krátkou dobu, kdybychom jako za starých časů nečekali na hranicích. Po patnácti letech zažívám pasovou kontrolu, kolony aut a autobusů, a někdy i cestujících co museli vystoupit ke kontrole. Nás se to naštěstí netýká. Naposledy mi kontrolovali pas při mých cestách do Británie autobusem. Pasovou kontrolu na letištích k tomu neřadím. O to mě to více přitahuje, je to jako cestovat v čase zpět.

   V Subotici vystupuji na nádraží které je takové osamocené, staré a všude s trojími nápisy - latinou, cyrilicí a protože je to u hranic tak ještě maďarštinou. Rozhodnu se někoho zeptat na směr k vlakovému nádraží, ale asi mám nějaký blok nebo ostych, a tak raději koumám na ceduli, kde je mapa - asi hodně stará, ale snažím se zorinetovat. Jak je ale už známo, s tím mám celkem potíže, nezbývá mi, než zase zapojit svůj instinkt a vydat se směrem, který shledávám patřičný.

  Vidím před sebou ukzatele, kde je dokonce v angličtině napsáno železniční stanice, tak mě těší, že jsem se opět správně trefila. Teď ale na nádraží nejdu, mimo to je tu ukazatel na infocentrum. Sice mám pocit, že bude v neděli zavřeno, ale potřebuji také najít bankomat, abych si mohla případně uchovat na nádraží tašku. Infocentrum je, jak jsem si myslela, zavřené, bankomat nacházím ihned a posléze se vydávám k vlakové stanici. Po chvíli rozkoukávání se mě paní ptá, jestli něco potřebuji, jsem shopná pochopit co říká, ale jsem tak nějak nesmělá mluvit na na česky, přestože si myslím, že bych uspěla mnohem lépe než s angličtinou. Jenže když pozdravím "dobrý den", často si pak místní myslí, že hovořím jejich jazykem a vybalí na mě dlouhé věty, kterým ale nerozumím zcela a tak jsem pak trochu bezradná. Vysvětlila jsem paní, že bych si ráda nechala někde tašku, ale ta mi říká, že nic takového nemají. Ptá se kam jedu, a nakonec mi nechává krosnu u ní ve výdejně jízdenek, s tím že ve ctyři jde domů, tak abych si pro ni přišla. V půl čtvrté bych chtěla odjet vlakem do Nového Sadu, to vychází úplně super! Jdu tedy na prohlídku městečka volně bez zátěžě.

  Mou častou obtíží se projevuje najít toalety a něco normálního k jídlu. Po době chození a hledání jsem si nakonec dávám Gyros, přestože jsem si řekla, že taková jídla už do pusy nedám, no ale hlad je hlad. Ve fastfoodu za pultem mě obsluhovala fousatá ženská! Nebo to byl prsatý chlap? Težko říct, hlavně že mám jídlo. Zajdu do jedné z kaváren a zeptám se zdali mohu použít wc, načež si koupím u nich dva kopečky zmrzliny, abych nebyla tím typem zákazníka, co se jen chodí “porozhlédnout.” Dokážu porozumět nebo se dovtípit všech příchutí co nabízejí, jen jediná mě trochu mate a to je Plazma. Musím zjistit co to je, jako plazmu fakt pojídat  nemusím.

  Po třetí hodině si kupuji jízdenku, tady řečeno vozna karta a vyzvednu si batoh. Na nástupišti stojí vlak, kde cyrilicí je napsáno něco co vypadá jako směr Novi Sad, ale raději se ještě optám. Vlak je to celkem zcivilizovaný, jen průvodčí ve vlaku co prodává jízdenky těm, kteří si ji němohli koupit na nádraží, ručně vypisuje. Žádné elektronické zařízení. Jedeme povětšinou 35km/h a občas pod vlakem slyším nějakou ránu. Asi dvakrát nabereme na pět minut rychlost 80km/h а to je už co říct. Výhled je podobný jako v Maďarsku, pole a pole. Já napůl dřímám, takže mi to snad uteče rychle.

  Vystupuji a já se ocitám úplně v jiném prostředí. Zatím se mi to líbí, něco mě na tom tady láká. S wifi je to poněkud méně dostupnější, podaří se mi připojit někde na ulici a získat 15 minut zdarma, abych mohla napsat Mariji, kdy dorazím. S roamingem je to tu také trošku horší, takže psaní sms a volání tu využívat nebudu, protože  se to nevyplatí. Marija mi popsala cestu, takže se vydávám na hodinovou trasu s k jejímu bydlišti. Pozoruji tak aspoň jak to tu vypadá. Jaké tu mají obchůdky, restaurace, chování lidí. Co okamžitě pociťuji, je chaos v dopravě. Řidiči příliš nědodržují pravidla, dost na sebe troubí a musím si dávat velký pozor na přechodech. 

  Konečně jsem na místě a usídlím se, večer se jdeme projít ven do centra. Je tu živo, venku posedávají lidé, sleduje se fotbal, stánky se zmrzlinou jsou otevřeny a mě tu fascinují stánečky s popcornem, který neodmítám. Vidím, že se tu všude prodává pivo Jelen. Zeptám se Marije, jestli to je typické Srbské a ona mi jednu plechovku hned koupí. Chodíme celkem dlouho, sedneme si na pláži u Dunaje a tam si pivko vypiju. Jenomžě noc je celkem chladná, takže se odebíráme domů, stejně je tak kolem půlnoci. 

  Druhý den se jdu po městě projít sama, ale je horko a já jsem nějak unavená. Venku mě znervozňuje hluk velkoměsta a je to od bydliště docela pochůzka. Znova se utvrzuji v tom, že nejsem městský typ. Tak nějak doufám, ze se mi podaří najít zase něco přes Workaway, ale bohužel mi na moje dotazy neoodpovídají nebo se jim to nehodí.

  V Novém Sadu se za pár dní koná hudební Exit festival, takže se tomu vyhnu právě včas. Už teď potkávám mnoho turistů, kteří sem přijeli za festivalem, pro mě by to bylo davové šílenství.

    Marija mi doporučí navštívit oblast Hruška Gora, konkrétně Sremski Karlovci, kam se vydávám pěšky. Zprvu se to dá, vede tam cyklistická stezka a tak jdu podél ní. Jenže pak se nějak vytratí a zbytek cesty podstupuji po silnici, což není moc příjemné. Je to vinařská oblast, ale mě klátí taková únava, že nevím co se to se mnou děje. Jsem ráda, že jsem dorazila na místo, jdu si hned sednout na studenou limonádu a poté si projít městečko, načež po pár hodinách zpět jedu autobusem. Kupovat si jízdenku je zajímavé, řidič mi vydává něco jako účtenku ze staré kasy v prodejně, i ten přístroj co na to používá staře vypadá. Nicméně, dorazím v pohodě a ještě tentýž večer jedeme na projížďku po řece, podívat se na západ slunce. Většinou se takovým turistickým atrakcím vyhýbám. Nakonec moc cizinců naloděno není, a pohled na zapadající slunce z místa uprostřed Dunaje je krásný. Plujeme zhruba dvě hodiny tam a zpět, vracíme se již za úplné tmy.

 V Novém Sadu je určitě mnoho příležitostí k různým aktivitám, ale já stale nenacházím chuť, možná si ještě přivykám na horko, možná jsou to první příznaky únavy z cestování. Další destinací je Bělehrad, což je velkoměsto, a proto se tam nebudu zdržovat příliš dlouho. Je to ale při cestě na jih, tak se tam zastavím.