První maličkost

   Nikdy jsem si nepsala deníček, ani si nepamatuji, že bych se o to pokoušela, přestože psaní mě vždykcky bavilo a stále baví. Později jsem se tisíckrát pokoušela začít blog, stokrát obměnila obsah a názvy, a stejně tak nikdy nedošla dál, než k prvnímu článku - bez odezvy, bez pokračování, s miliony důvodů: chybí inspirace, není čas, nikdo to nečte, nic jsem nezažila, není k čemu a podobně.

Překročit svůj stín, přebrodit se přes hranici limitů, protože možnosti jsou nekonečné. Žádný konkrétní plán, jen udělat to, co udělat chci, protože jen my sami sobě si hledáme a dáváme důvody, proč něco je nemožné..

   Chce to pravé odhodlání, sebrat odvahu a učinit, po čem duše touží. Pokud jsem někdy něco neudělala, protože jsem měla pocit, že to není ten správný čas, tak opravdu nebyl. Ale jen v mé hlavě. Je fakt, že člověk musí uzrát - nebyl správný čas na cestování, protože bych to v té době nezvládla sama se sebou. Nebyl pravý čas na vztah - ve mě samotné nebyl. Nebyla inspirace na psaní - protože jsem se příliš zabývala něčím jiným, co jsem si potřebovala zřejmě vyřešit..

    

Kdykoliv překonám svůj strach, výsledek je pak naprosto úžasný. Kolikrát jsme  například spadli z kola a přesto na něj znova nasedli.

  Každý den je jedinečnou inspirací - pro někoho hudba, pro jiného namalovat obraz, napsat článek, oslovit zajímavé lidi, všude je něco s čím se dá pracovat, a především nezapomenout zůstat sama sebou.
Přílišné přemýšlení nad tím, jak mají věci vypadat, nebo jak bych měla vypadat já, nebo co si druzí můžou myslet, to je akorát ta největší brzda. Bohužel to děláme většina z nás - i třeba nevědomě. Protože prostě se držíme zajetých kolejí, naučených rituálů, svých "jistot" a nenaplňujeme svůj potencionál, ale jenom malujeme obrazy druhých. Děláme to, co se od nás očekává, namísto toho, co bychom chtěli my sami. Očekáváme od druhých, co nenaplňujeme u sebe. Chceme být šťasní, ale čekáme, že druzí nás budou milovat, budou podle našich představ, a dají nám to co nám chybí, protože si to neumíme dát sami. A pokud nás opravdu někdo miluje, odmítáme to, protože máme strach, nedokážeme přijímat, bojíme se zranění, bojíme se změn v životě a předevsím v sobě.

  Zpětně vím, že všechny skutečnosti mě akorát učinili být silnější. Ne nadarmo se říká:"Co tě nezabije, to tě posílí"  Musela jsem vyzkoušet nespočet zaměstnání, setkat se s různými typy lidí, dostat se několikrát až na dno, abych si uvědomila, že život bude pořád stejný, ale změny v něm můžu udělat já sama.
Kdykoliv překonám svůj strach, výsledek je pak naprosto úžasný. Kolikrát jsme například spadli z kola a přesto na něj znova nasedli. Tak proč, po špatných zkušenostech v jiných směrech života se zarazíme?
Člověk může překročit svůj stín, přebrodit se přes hranici limitů, protože možnosti jsou nekonečné. Nepotřebuji konkrétní plán, jen udělat to, co udělat chci, protože jen my sami sobě si hledáme a dáváme důvody, proč něco je nemožné..

  Tak se vydávám na cestu, kde neutíkám od zodpopovědností, ale právě se té zodpovědnosti učím. Jsem zodpovědná za to co činím, jak žiji svůj život, co se v něm naučím, co mi to dává a co druhým. Poznávat, tvořit, dělit se, pomáhat, a nezapomínat na to důležité  - na lásku. K sobě samé a k druhým.

A jestli se někdy míním "usadit"? Tenhle pojem "usadit se" u mě vyvolává přesně tento pocit: Pohodlně si sednout do křesla, pustit si televizi a nic nedělat. Takže odpověď zní: Ne, do konce života opravdu nemám v plánu sedět! 

Jestli mě někdy čeká nějaký rodinný život, abych se tedy nevyhla skutečné odpovědi, tak rozhodně ne usazená v křesle před televizí s pocitem, že tím celý můj život skončil.

Připomínám si, že jen my sami sobě si hledáme a dáváme důvody, proč něco je nemožné..

Jsem na cestě ke změně, krok první.. :)