"To je vesmír"

Výstup na Chopok (a zpět dolů)

  Ocitám se na dědině Liptovský Mikuláš, trochu mrholí není zrovna nejtepleji,připadá mi, že se ještě snad vrátila zima. Na počátek června opravdu celkem nic moc počasí, uvědomuji si ale, že jsem v horách, takže bych s tím měla počítat. Krosnu si nechávám v úschovně zavazadel, stojí mě to celé dvě eura, navíc paní u výdeje jízdenek je zrějmě trochu překvapena – asi nejsou zvyklí na takové vymoženosti. Na oknýnku, kde je napsáno úschovna je sice vylepena otvírací doba, ale s odkazem na pokladnu, kde tedy paní za pokladnou musí jít následně otevřít to okýnko, kde je úschovna, nikoliv dveře, ale opravdu prostrkávám svou krosnu okýnkem! V každém případě jsem ráda, že mám zátěž dole ze zad. Jen s malou kapsičkou, lehkou bundou a lahví s vodou, jdu vyhledat turisticé informace, abych se zeptala na cestu na Chopok.

Najdu ji celkem jednodušše, už před nádražím vidím ukazatel. 

Cestou na Chopok

  Jestli jsem si naivně myslela, že se jen optám na cestu a za pár hodin budu na jednom z nejvyšších vrcholků Nízkých tater, tak jsem se fakt spletla. Nejprve je mi sděleno, že se musím dopravit autobusem do Jasné, což trvá asi 50 minut, pak mi jsou nabízeny mapy – jedna stránka barevné mapy na lesklém papíře asi za 3,50 euro. Tak to jsem zdvořile odmítla, ale i tak mám pocit, že jsem spíše přišla obtěžovat – z výrazu lidí poskytující rady turistům. Každopádně zjišťuji, že autobus po deváté už odjel, a na další si počkám asi hoďku a půl. Nu což, uteče mi to rychle surfováním po internetu, kdy jsem si ještě dovolila připojit se na wifi turistických informací, ale když to mají k dispozici a nepodají mi kompletní informace sami, tak si holt musím poradit jinak. Marně se dohledávám nějakých článků o nejlepší trase na Chopok a Dumbier z Jasné. Říkám si, jestli se na to nemám vykašlat, nejsem na to nelépe oblečená a vůbec, ale nakonc se stejně rozhodnu jet a uvidím..

V cíli

  V Jasné vystupuje několik dalších lidí, ale já se rozhodnu zajít opět do infocentra.  Mladík, kterého se ptám na cestu na Chopok a Ďumbier je mnohem vice přátelštější a ukazuje mi na mapě na zdi, jak se tam mohu dostat. Doporučuje mi cestu pod lanovkou, protože je nejkratší, i když asi strmější, ale v takovém nečase není zrovna nejlepší chodtit na delší zacházky. Venku pořád mrholí a je i docela mlha. Ale i tak se vydávám na kopec. Co mám dodat, nejde se mi nejlíp, zima už mi sice není, docela se potím,  jsem zadýchaná - nemám fyzičku, každou chvíli stavím. Je fakt, že nachozeno mám celkem hodně, ale lézt do kopce, to je něco jiného. Takže co jiní ušli tak za hodinu a půl, mě trvalo asi hodiny tři. Ale tak co, je to letos poprvé! Potýkala jsem se s děštěm, sněhem, klouzavými kameny a mlhou. Nějak vyjímečná trasa to nebyla ale co. Pořád dosáhnu stejného cíle, 2024m nm. Ještě tam vyšplhat, zatím jsem u konečné lanovky, tabule s mapou a teploměrem ukazuje 5°C. Ten “kopeček” přede mnou, na který mám ještě vylézt se nachvíli úplně ztratil v mlze. Vypadá to opravdu jako násep, jakási hrouda kamení. Přicházím  blíž a mlha se zase rozplyne a já se šplhám po kluzkých kamenech, docela tu fouká... ale už jsem u cedule na vrcholu, hurááá! Takže aby mi to každý věřil, udělám si pár selfie obrázků.

  Netoužím umrznout a být tímto způsobem na titulních stránkách novin, vydávám se tedy zpět dolů k lanovce. Jsem málo oblečená, a není nejlepší počasí, takže pokračovat další hodiny na Dumbier nebudu. To počasí a oblečení me zachránilo, protože ve skutečnosti, i kdyby bylo pěkně, tak bych i tak nešla, ale přiznat, že jsem slaboch, a že už se mi nechce, to je hloupé ne?

  Když ale takhle jdu, před sebou mám neznámou trasu a cíl se zdá být nekonečný, připadá mi, že s každým krokem  toho potřebuji čím dál tím míň. Najednou nepotřebuji svoje věci doma naskládané v krabcích, peníze našetřené v bance, jídlo, i bez vody se dá chvíli vydžet. S každým dalším úsilím dostat se nahoru, odpadá nějaká starost. Ocitám se sama, bez ničeho, tak nějak jakoby prostě a jednoduše, kdy není potřeba nic z toho, kdy se mi zdají jindy některé skutečnosti  težké nebo nesnesitelné, nepřekonatelné,  smutné.. V  tenhle okamžik jakoby byly zbytečné, tím nechci říct nezabývat se jimi nikdy.. Jsem tu, v jednom životě, kdy se často děje neočekávané. Vlastně jsme tu všichni tak nějak nachvíli. Teď chápu jak je mnohem důležitější umět v životě přijmout i třeba něchtěné události a skutečnosti. Přijmout a umět s nimi žít. Vzit za to zodpovědnost tím, jakým způsobem je přijímám.  Abych mohla  dojít nahoru k cíli, na vrchol hory, tak je i v životě důležité  nikdy neztrácet dech.

Proč nemít perfektní plán, ale raději se držet směru

  V polovině cesty sestupu pak zvolím trochu obkliku, vezmu to po cestě pro jakési káry, které jezdí v sezoně, teď je to tedy přístupné i chodcům. Trošku se ukazuje sluníčko a mám jinačí a celkem pěkný výhled na přírodu. Zjišťuji, že cesta pro káry jaksi nějak záhadně skončila a mě nezbyde nic jiného než to vzít dolů po sjezdovce. Není to zrovna příjemné mým kolínkům, ani nevím kde vůbec vyjdu, ale věřím, že někde u silnice a autobusové zastávky. Několikrát se setkávám se srnkami, přitom myslím na medvědy, a ještě kontroluji časy odjezdu autobusů. Z dálky už vidím, že se ocitám kdesi v Zahrádkách, tam autobus zajíždí o něco později, takže když sebou hodím, ještě to stihnu. Sice nevím, kde autobusová zastávka je, ale předpokládám, že nebude daleko od hotelu. A je to tak, hned před hotelem, tak hurá. Chvíli okolkuji a váhám nad jízdním řádem u zastávky, nakonec se jdu zeptat lidí na protější zastávce, jestli už můj autobus náhodou nejel, a ti mi potvrzují, že akorát teď. Takže jsem ho minula tak o dvě minutky. Ach jo, no co no, tak další pojede za hodinu. Napadá mě, že bych mohla aspoň teď vyzkoušet stop. Jdu kousek od zastávky a stoupnu si k silnici, ale při pohledu na kolemjedoucí auta na to nemám nějak žaludek. Nedokážu se postavit k silnici se zdviženým palcem bez hloupého pocitu. Tak tedy příště, to už to dám. Procházím se okolo, u hotelu chytám bezplatnou wifi z restaurace a mám tak možnost zjistit spojení do Popradu. Měla bych dát vědět Silvii, že dorazím až pozdě večer. Hlavou mi proběhne myšlenka, co když mi řekně, abych zůstala v Mikuláši, že je celkem pozdě a třeba mě nebude moci vyzvednout, bydlí totiž ještě kousek od Popradu, jmenuje se to Svit. Vlastně mi Silvia nabízela, že její přátelé jsou v okolí Mikuláše a jedou toho rána do Vysokých tater, že by mě mohli vzít s sebou, ale nakonec neseděly časy mého příjezdu a já se chěla podívat do tater nízkých, takže jsem nechala běžet původní “plán.”

Zachvíli mi zvoní telefon, a Silvia mi sděluje svůj nápad a zve mě na chatu, kde bychom všichni strávili sobotní večer, pokud ale nebudu chtít tak mě po cestě vyzvedne a pojedeme k ní.  Mě se ten nápad ale líbí, navíc moc ráda potkám nové lidi, tak její nabídku přijmu.  Před chvílí mě napadla myšlenka, a ona se tak nějak stala skutečností. A ještě ke všemu veškeré ty zádrhele, kdy jsem nemohla najít ubytování v těchto “končinách” a rozhodla se nakonec jet rovnou do Popradu se zastávkou tu, tak ty zádrhele se otočili v úplně jinou situaci, a splňuje se mi zdržet se chvíli v okolí Liptovského Mikuláše, jak jsem nejdříve mínila.

  Mohla bych mít konkrétní plán, přesný harmonogram, časový rozpis, ale nikdy nemůžu vědět, co se přihodí. Ujel mi autobus, s tím bych třeba ani nepočítala, mohlo se stat cokoliv jiného. Tentokrát ale jako vše, co se událo mělo své vlastní a správné načasování. Říkám si, že všechno je tak, jak má být, není třeba perfektního plánu, jen se držet směru..

To je vesmír 

Na nádraží si vyzvednu svojí krosnu a čekám tu na Silviiny přítelé, kteří mě mají vyzvednout, abychom se sešli u chaty. Venku postává hlouček lidí s pivem, trochu hlučných  a já si říkám, jestli je mám jít oslovit a tak trochu si přeji, aby to nebyli oni… Zápasím s krosnou, něco si v ní přehrabávám a urovnávám věci a zdržuji se ve vestibulu vlakového nádraží, když mi Silvia volá, že mám vyjít ven. “Né, to fakt budou oni!” pomyslím si. Vylezu ven, hlouček se po mě otočí a jedna slečna nebo paní se mě ptá: “Vy jste Vendula?” Takže to fakt jsou oni, říkám si, ale pak mi dovětí, že mě tu někdo hledal, a už vidím, jak na mě kdosi mává od auta. Představí se mi jako Bianka a já se nasoukám i s krosnou na zadní sedadlo. V autě s námi ještě jedou dva chalani, jak by řekli na Slovensku a já si oddychla, že se s těmito lidmi cítím mnohem líp, než s těmi s půllitrem piva před nádražím.

Dojedeme k penzionu, tam se setkávám s dalšími lidmi a konečně i se Silvií. Jdeme se všichni dovnitř najíst, a řekla bych, že je docela veselo. Dlouho nám trvá vybrat si jídlo, přičemž objevíme kromě jídelního lístku ještě týdenní menu, takže něktěří z nás ruší původní objednávku a vybíráme si nanovo. Docela mě pobaví otázka, jestli rozumím Slovensky. Ale beru to, protože mnoho mladých fakt nerozumí. Myslím tím ty o mnoho let mladších, než jsem já. Přijde řada i na moje cestování, kdy kromě Couchsurfingu vysvětluji Workaway. Toho se Bianka chytí a nabízí mi, že jí můžu příjít umýt okna, přišemž se přidají někteří ostatní. Já teda nevím, ale klidně půjdu, když potřebujou, vždyť přece nemám konkrétní plán a nejsem na čtrnáctidenní dovolené na pláži. Je to ale bráno všechno v pohodě, s humorem.  Bianka se navíc zmíní, že vaří indická jídla – a tím už mě má! Říkám si, že z toho asi stejně sejde, z mých zkušeností lidi často něco řeknou, ale nakonec zjistím, že to nebylo myšleno vážně nebo tak podobně.

  Během večera na chatě poznávám ostaní více, máme tu co jíst, pít, a hraje se na kytaru, zpívá a povídá a já se tu vůbec necítím cizí, ale spíše se svými přáteli. Jsem vděčná za tyto a další takové okamžiky. Jsou to maličkosti, které mají pro mě ale opravdu velkou cenu. Nebo spíše bych mohla říci, že z maličkostí které někomu řekneme, pro někoho uděláme, můžou vzejít mnohem větší důležitosti.

  Bylo to pro mě moc hezké setkání. Taková zvláštní souhra okolností, kdy si na některé další už nevzpomínám.  Pozvání od Bianky do Kežmaroku stále platí. Často se pronášela, třeba i z legrace věta, kterou si nesu dál na své cesty, a jen mě trošku mrzí, že jsem čas strávený na chatě aspoň trochu nezdokumentovala fotograficky. Ale třeba to má taky svůj důvod. Jaký, to nedokážu zatím říct, jen na závěr tu větu: “To je vesmír.”