Nezastavuji, mám spoždění

  Kromě veřejné dopravy, kdy se někdy dokonce autobusu a vlaku ani nedočkáme, veřejně přiznávám, že spoždění mám i já a to právě v psaní. Pohybuji se různě, občas to mám naplánované a jindy se rozhodnu pro další destinaci neplánovaně. 

  Doposavad jsem měla štěstí, mohla jsem použít počítač člověka, u kterého jsem byla ubytována, v Srbsku mi Marija půjčila její starší notebook, takže jsem nelenila  psala až do ranních hodin, abych vše dohnala do současnosti. Při dalších cestách se už takové podmínky nenaskytli a v Balkánských zemích hledat například knihovnu nebo veřejný interent, to by mi přišlo jako celkem docela dobrý vtip. Nejen, že takové možnosti jsem tu neviděla tolik, ale i mít tu celkem fungující internet je také obtíž. 

  Nyní jsem druhý den v hostelu v přímořském městě Ulcinj v Černé Hoře. Bylo mi dopřáno použít hostelový notebook. Venku prší a je bouřka. Ano, druhý den u moře a lije. Snad ale proto mám aspoň příležitost dohnat co potřebuji. Budu psát, jak jen to bude možné.  

  Jen mě trochu mrzí, že se nepodělím o fotky, protože rychlost nahrávání obrázků mi to neumožňuje. Tak alespoň slovně a určitě později fotky čase dodám. Nezastavuji se tedy k ničemu jinému, mám zpoždění.