Ještě si ráno balím a už na mé dveře
klepe správce, jestli odcházím, protože zachvíli mu přjde
skupina lidí a tak aby stihl uklidit a připravit pokoje. Ano, řekl
uklidit, a dokonce s sebou má vysavač. Je něco kolem deváté,
nevzpomínám si, že bychom byli domluveni na čase odchodu anebo že
bych někde četla, dokdy se má vypakovat, ale stejně již nemám v úmyslu se v této budově
delší dobu zdržovat. Zabalím si už jen spacák, připevním
karimatku a neváhám vyjít do slunečného dne na další cestu.
Lístek na autobus jsem si koupila už
včera, jedu tedy do Miškolce (maďarsky Miskolc), kde jsem pak
domluvena s Alexem, hostitelem Couchsurfingu, že mě odpoledne po
práci vyzvedne a odveze do vesnice kde bydlí, autem. Vesnice se
jmenuje Mályi, tak jsem moc ráda, že můžu trávit čas mimo
město.
Cestou na autobusové nádraží si
skočím do Lidlu pro něco k snídani, mám dva kousky nákupu v
ruce, ale jsou otevřeny jen dvě kasy a u každé fronta asi
davecet lidí. Málo místa a já s krosnou mám opravdu co dělat,
abych s udržela nervíky na uzdě. V poslední době se nějak
projevuje moje netrpělivost. Alespoň mám u sebe na čem pracovat,
říkám si.
Jízda autobusem naštěstí uteče
celkem rychle, v půl dvanácté vystupuji na nádraží v Miskolci a
už tam cítím, že s Maďarštinou to nebude už tak jednoduché.
Je mi jasné že čeština ani angličtina mi nepostačí, jako třeba
v Budapešti, kde jsou na turistcký ruch zvyklí. Já ale nejsem ani
turistka, takže si nějak poradím. Určitě! Hned si to jdu
vyzkoušet k informacím na nádraží. Optám se nejprve slečny za
okýnkem, jestli hovoří anglicky a když mi potvrdí, že ano, otáži se na možnost uchovat si někde zavazadlo. Ukazuji přtom na mojí
krosnu, a slečna mi váhavě vysvětlí, že toalety jsou za rohem.
Přičemž ji na pomoc přjde kolegyně a já jim tedy s pomocí
rukou a posuňků vysvetluji, že si potřebuji někde nechat tašku:
“taška, skříňka, zamknout, klíč...” přtom využívám
pantomimických prvků jako při hře “Aktivity”. Obě slečny se
na sebe rozpačitě dívají, a posílají mě na WC, které je
za rohem. Učím se být trpělivá, nakonec já jsem v cizí zemi a
nemůžu jim mít za zlé, že neumí anglicky, měla bych se něco
naučit maďarsky, přemýtám. Poděkuji a přece jenom se jdu
podívat za roh, jestli třeba u těch záchodů není nějaká
úschovna. Toalety objevím, ale nic než malou budku s cedulkou
o poplatku za použití, nevidím fakt nic jako místo k uschování
mých osobních věcí. No nevadí, půjdu dál někde bude
turistické info.
Nevím
kudy se vydat do centra, nasměruji se podle intuice a zanedlouho
dojdu k informační ceduli s mapou. No vida, to nebude tak hrozné.
Asi po deseti minutách
snahy rozluštit názvy ulic a
místa kde se nacházím, to vzdám a vydám se prostě někam.
Objevuji přesně co potřebuji - bankomat. Ten mi ale z nějakého
důvodu nechce vydat pěníze, takže mě přepadá mírný pocit
vzteku. Jenom klid, praktikuji přece trpělivost, ne? Zdá se
mi, že centrum města bude spíše opačným směrem, takže měním trasu. Nacházím wifi hot spot, a googlím si adresu místního
infocentra. Zjišťuji, že stojím kousek od hlavní ulice, kde se
nachází, takže aspoň to mě uklidní. Jenomže jsem měla v plánu
se zajet vykoupat do jeskynních termálů. Nevím,
jestli s tímto zdržením to má cenu, ale ve městě se mi být
nechce, tak i když to bude na otočku, raději strávím čas
plaváním, než být unavená z hluku aut, autobusů, a tramvají.
Infocentrum jsem našla docela brzy, a mile mě překvapilo, že jsem
si krosnu mohla nechat bezplatně u nich. Slečna mi vysvětlila jak
se dostanu ke “koupališti” a rovnou jsem si tedy koupila jízdenky na MHD, protože jak jsem si původně myslela, že je to někde v centru, tak bohužel, čeká mě další cestování.
Čas
se mi zkracuje, mohla bych napsat Alexovi, že se zdržím a pojedu
do vesnice sama autobusem, ale nějak jsem se necítila na další
cestu místní dopravou, stačí mi to teď, když hledám zastávku
autobusu čísla 2. Opět se octitám na nádraží, a tentokrát se
jdu optat na patřičný autobus k okýnku přímo na nástupišti.
Dvou pánům rovnou ukazuji na mapě, kam chci jet, jeden z nich
vyjde ven a přímo mě k zastávce dovede. Je to od nich moc milé,
říkám si ale, že se mnou nemusel chodit až přímo sem, ale
stačilo mě nasměrovat. Jsem ale vděčná za takovou ochotu.
Zjišťuji, že jeden autobus mi jel asi před pěti minutami, takže
na další čekám dvacet minut. V autobuse pak se bavím opakováním
názvů zastávek, které jsou viditělné na monitoru a zárověň
oznamovány automatickým
hlasem. Neříkám si to úplně nahlas, ale jeslti mě někdo ze
spolucestujících pozoruje, tak se baví nade mnou!
Mám dvě hodiny na koupání,
což myslím, že mi stejně postačí. Zaplatím tedy vstupné a jdu
k šatnám. Pěkné, že u šaten je napsáno dokonce ve sloventině,
že si mám nechat 100 forintovou minci na to, abych si mohla
zamknout skříňku. Kdyby to totiž bylo napsáno už ve vstuoní hale, bylo
by to lepší, protože se mi nechce vracet zpět od šaten a žádat
o rozměnění mincí, věřím v dobro lidí a rozměním si to u někoho v šatnách.
Požádám tedy jednu dvojici, kde mě pán překvapí velice
dobrou angličtinou. Pochopí tedy co po nich chci, a snaží se mi
najít minci, tak jim říkám, že pokud nemají, že se zeptám
jinde, ale oni se nenechají. Už mi to je trochu trapné, a
ještě víc, když paní mi tu minci prostě dá. Chci to odmítnout,
ale ona mávne rukou, a pán říká, že to mám jako benefit, ale
bohužel si už nevzpomínám za co. Ráda bych jim to nějak
vríátila, ale oni to berou s humorem. Naštěstí.
Co se týká, koupání, tak jsem si
ve vodě celkem odpočinula, jeskyně to samozřejmě není pravá,
ale ohřívám se v teplé vodě. Přitom jsem si vzpoměla na
návštěvu termálů v březnu v Budapešti. Tomu se to nevyrovná,
možná proto, že jsem tam nebyla sama a užila si celkem dobrou
legraci.
Odpoledne
před pátou jsem zpět ve mestě, vyzvednu si tašku a po páté se
sejdu s Alexem a jedem pro jeho přítelkyni Vandu do práce a
zanedlouho jsme už u nich doma. Později jdeme do místí hospůdky,
což je také místní pivovar,
a pak přichází ještě pár jejich přátel. Mezi sebou se baví
maďarsky, ale Alex se mnou udržuje konverzaci v angličtině.
Průběžně, se snažím něco naučit nebo aspoň opakovat, ale je
to spíš zábava než abych se něco fakt naučila. Nemám ale
pocit, že bych tu byla nějak mimo hru, přestože ostatím
nerozumím, bavíme se dobře a to je fajn. Pivo je celkem dobré, nebo mám takovou žízeň, že mi to je jedno co piju.
Ale ne, po tom ovesném co jsem pila v Bratislavě je tohle fakt
dobré!
Na zítra mi Alex nabízí odvoz do
Miskolce, a dává nějaké tipy, kam bych se mohla podívat. Já ale
budu ráda za alespoň jeden den bez cestování jakýmkoliv
prostředkem, a tak se raději podívám po okolí. Jsou tu
nějaká jezera, a klid krajiny mi prospějě víc. Jen doufám, že
nebude pršet, protože pak bych musela vymyslet náhradní plán,
ale nechám to, jak se to zítra vyvine, určitě to bude super...
Žádné komentáře:
Okomentovat