Všude dobře, doma nejlíp...

  Hektické cestování do Brna mi možná naznačovalo, že nikam přeci jezdit nemusím. Čím více jsem se vzdalovala od domova, tím silněji jsem pociťovala stesk, a to jsem ještě pořád byla v Čechách. Bylo ale vše již domluvené a já se chtěla naučit něco nového a tu ani nebyla práce na obzoru, tak jsem si říkala, že ten volný čas alespoň nějak využiji.

  Ani nevím, zda se chci ještě ke všemu vracet. Hned druhý den mě zaskočilo chování jednoho člověka, se kterým jsem se neviděla čtvrt roku a docela se těšila na to, že budu v neznámém městě mít někoho koho znám. Bohužel, sliby, že mi ukáže okolí a provede po městě a podobně, byly vyplněny pouze různými výmluvami. Díky jednomu nedorozumění se na mě svrhla lavina neomalené výčitky a to mě hned na počátku uvrhlo do ještě většího smutku a osamění.  Neměla jsem v úmyslu si nechat znepříjemnit celý pobyt, tak jsem se zaměřila na praxi v pekárničce, což byl vlastně účel mojí cesty.

V pekárně

  Malá domácí pekárna s názvem Fermentarija bylo místo, kam jsem chodila pomáhat. K ubytování mi bylo poskytnuto plné soukromí v bytě. Dostávala jsem večeře a mohla si brát pečivo z pekárny. Moc mě zajímalo, jak se peče chléb z kvásku, a chtěla jsem se naučit i jiné dobroty, a znovu navštívit Srbsko, a to jsem si tedy splnila. Holky v pekárně byly super a práce také. Začínala jsem s prací v šest večer, a končila kolem půlnoci a to od neděle do pátku, volno bylo celou sobotu, a vlastně jinak i celé dny pro mně jako dobrovolníka.  Zprvu bylo ještě pořád krásně, svítilo sluníčko teploty dosáhly až na 20 stupňů. Chodila jsem na průzkum, fotila grafity a také město. Jen jsem byla pořád sama, i když občas někdy holky se mnou šly na kafe nebo čaj. Dvakrát jsem navštívila místní bazén. Vstup byl vskutku s porovnáním našich cen skoro zadarmo. V přepočtu to vyšlo asi tak 40Kč bez časového omezení. Voda ale byla studená tak, že déle jak hodinu jsem tam stejně nevydržela. A vzhled a stav plavečáku taky zrovna nebyl nejlepší, (ale na druhou stranu ani nejhorší).

   Pořídila jsem si srbskou SIM kartu, abych mohla mít aktivovaný internet v telefonu. Potkalo mě štěstí, protože jsem si pořídila předplacenku s aktivním bonusem do konce roku, který nabízel při každém dobití 1GB internetu zdarma na týden. Přičemž minimální dobití je 200 dinárů, v přepočtu to dělá asi 45 korun. Takže jsem měla něco málo kreditu na SMS, na prozvonění nebo i případně zavolání, a ještě internet. Všimla jsem si, že při dalším dobití se mi nespotřebovaná data přičetla k novému giga dat, takže jsem jednou večer shlédla na telefonu na Youtube jednu celou pohádku a pořád mi data zbývala. Můj notebook se rozhodl upadnut do komatu, takže nakonec  jsem chodila stejně do knihovny na ty složitější úkony, které by mobilní internet nezvládl. Alespoň ne ten balkánský..

  Založila jsem si facebookovou stránku. Což znamená, registrace na facebooku jako takovém. Vůbec se mi k tomu nechtělo, napadlo mne ale, že by to mohl být dobrý způsob, jak být více ve spojení se čtenáři mého blogu. Navíc mám tak lepší přístup na události, ale profil si opravdu znovu aktivně vést nechci. Držím se, abych nepropadala virtuálnímu světu příliš, nějak mě to odosobňuje, nebo nevím jak to popsat. 

  Budu ráda, když se stanete mým fanouškem, pokud čtete můj blog, můžete mi psát svoje komentáře, náměty, a podobně, i tady na blogu. Stránka se jmenuje stejně: Všechny možné maličkosti.

   Myšlenkami jsem byla často v Čechách, stýskalo se mi, i když jsem se snažila soustředit na místo mého konkrétního pobytu. Mrzelo mě, že mi utekl tak listopadový Batůžek. Snažila jsem se využít veškerého času v cizině, přesto jsem si přála vrátit se domů. Tentokrát jsem si připadla nějak hodně daleko.

Těsto na chléb

   Něco dobrého to do sebe mělo. Nejen praxe v pekárně, ale i zas a znovu jsem se přesvědčila o tom, že moje nesouhlasy a nespokojenosti v zaměstnáních jsou na místě. Pokud jsem nespokojená, není to bez dobrého důvodu. A že se mi nelíbí, jak se lidé kolem mě nebo ke mně chovají, není proto, že bych s lidmi neuměla vycházet. Když se totiž k vám neustále bude někdo chovat jako k malému dítěti, nebo na vás křičet, dávat vám najevo jak jste neschopní, nebo pomalí, nebo podsouvat, že pracovat nechcete, jste flákači a podobně, místo toho aby vaše výsledky byli lepší, spíše to naprosto demotivuje. A nikomu se pak opravdu pracovat nechce. Uvědomila jsem si, jak maličkostně poškozuji sebe, když se za nějakou chybu odměním ve stylu: „Je, já jsem ale blbá!“ Načež mě pronesená odpověď od mé spolupracovnice „prosím tě, proč bys měla být blbá“ naprosto rozesmála, protože jsem si uvědomila, s jakým nesmyslným jednáním přistupuji sama k sobě. Nikdo mě v práci nehonil. Když mi něco šlo pomaleji, kolegyně vstala a pomohla mi, bylo to jiné než aby stála a čekala až to udělám a ještě třeba dodala na co jsem zvyklá: „Jé, tobě to ale trvá!“ Pracovalo se mi tak mnohem lépe, a co navíc, dokonce se mi i chtělo! Tak jsem se přesvědčila o tom, že když se mi nelíbí v prostřední, kde mě ustavičně někdo komanduje, dává najevo jak jsem nemožná a nebo nedosahuji požadovaných výsledků, které jsou někdy i často dost náročné, nikdy jich totiž ani nedosáhnu, protože se v takovém místě pohybovat nemusím.

   Odjezd jsem měla naplánovaný na pondělí 14. listopadu s využitím spolujízdy. Nějak jsem si tím nebyla jistá, něco se mi zdálo dlouho divné, pro jistotu jsem si ve čtvrtek před odjezdem situaci chtěla ověřit. Kontaktovala jsem tedy řidiče, volal mi z jiného čísla zpět, a mluvil úplně o jiné trase. Uvedla jsem ho tedy na správnost údajů, podotkla, že takovou mám rezervaci a on začal tvrdit, že to není on, že to je někdo jiný a zavěsil. Vycítila jsem podvod, a okamžitě začala hledat jiné řešení. Bohužel nikdo nenabízel svezení až do Čech někdy do prosince, tak jsem našla alternativu do Budapešti. Mohla jsem jet v pondělí ráno ve tři nebo v pátek odpoledne, a já si zvolila už nastávající den. Mrzelo mě trochu, že s holkama nepodnikneme sobotní party nebo něco společného, ale mě už se tolik chtělo domů! Domluvila jsem se tedy s nimi, s jiným řidičem, a rezervovala si jízdenku autobusu z Budapešti do Prahy. Na rychlo se sbalila a vyřídila nezbytné záležitosti. Prvotní nepříjemné setkání ještě mělo mezi lidmi dohru a já věděla, že se mi chce opravdu už odjet.

  

  Nevyhly se mi trochu obavy, že nestihnu v Budapešti autobus, nebo jestli spolujízda tentokrát vyjde. Z Pančava do Bělehradu jsme vyjížděli se zpožděním, vezl mě tatínek Tanji z pekárny autem.  U pumpy jsem čekala na řidiče spolujízdy, a odtamtud jsme odjížděli téměř o půl hodiny později, protože další přihlášení lidé nedorazili. Nakonec se zjistilo, že čekali na jiném místě. 

  U hranic s Maďarskem vše proběhlo naprosto hladce, žádné fronty a vtipní jsou na hranicích celníci. Můj řidič byl Rus, jen podotknu. Já Češka. Jedeme ze Srbska, tedy ze země mimo EU, do Maďarska. 

 

  Celník se nás otáže: „Do you have any alkohol, cigarets?“ Tedy máte nějaký alkohol nebo cigarety? Odpověď mého řidiče je jasné YES. Celník se nakloní přímo do okýnka, a tónem, který dává najevo, slyšel jsem dobře, „YES??“ podívá se řidiči do očí, a ten rázně odpoví: „Yes!“  Celník se zvedne, a pronese něco Maďarsky, znělo to podobně, jako: "níkedemaňaágaražň", a přitom nám ukazuje, abychom jeli.

  Já si vezla čtyři plechovky piva, řidič nějaké cigarety, přičemž množství bylo v pohodě, ale k žádné kontrole nedošlo. Proto tedy doporučuji. Na celnici nelžete, oni jsou vytrénovaní!

  V Budapešti jsem byla nakonec s dvouhodinovým náskokem, přečkala to tedy na nádraží. Představa osmihodinové cesty busem přes noc mě trochu děsila. Ráda bych někdy jela celou trasu ze Severu Čech až do Maďarska nebo obráceně vlakem, ale poslední vlak z Budapešti jel už kolem osmé večer a já tam byla později. Tu úmornou zdlouhavou jízdu autobusem jsem zdárně překonala. Z Florence to bylo blízko a časově skvěle na Masarykovo nádraží v Praze.  Přede mnou ještě více jak hodinová cesta vlakem. 

  V Praze mě přivítal první poprašek sněhu, což byl pro mě teplotní šok, uvážím-li, že v Srbsku na den mého odjezdu bylo kolem 14 stupňů.. Ale mě to nevadilo.

  Na cestách nedokážu úplně usnout, byla jsem hrozně unavená, přestože se venku začínalo pomalu a krásně rozednívat. Do Ústí jsme dojeli kupodivu celkem na čas, byla sobota ráno čtvrt na devět a v ulicích klid. S krosnou a batohem už jen ulicí k domu, ještě vyšlapat 80 schodů k bytu! Mám to už dobře napočítané. Konečně sundané všechny zavazadla z mých zad, a můžu říct, že jsem byla neskutečně ráda doma!

   Abych na něco nezapomněla. Ještě než jsem se vracela, při hledání práce na internetu na mě vykoukl inzerát na komparz do nového serálu.  Už to běželo i dříve, ale v době, kdy jsem byla v létě pryč. Tentokrát mi to vyšlo, já se přihlásila a kdybych se vracela v den, jak bylo původně na plánu, nestihla bych to. Takže v pondělí jsem šla na kostýmní zkoušku a v úterý se natáčelo, o tom ale až později…