Rozjímavé intermezzo – Tak trochu veřejná omluva Ústečanům

Niš

   Pět hodin strávených v autobuse bez jediné přestávky bylo pro mě peklo. Jakmile jsme zastavili ve městě Niš, málem jsem přeskočila runikety a bych to stihla, no, víte přece co! No jo, moje trable. Nevím, jak to ti ostatní cestující mohli zvládnout, a ještě si dát v autobuse pivo.

Uplakaný den

   Celý den byl takový nepovedený. Pršelo, byla zima, a autobus který jel ráno byl minibus, a mě už do něj řidič nevzal. V době, kdy vědí, že jede nejvíce turistů, mají k dizpozici minu bus. Odpoledne, pak nás v autobuse pro skoro padesát lidí jelo deset.

Od moře do hor

   Chtěla jsem ještě do Bosny a Hercegoviny, a pak ještě bych chtěla do jiných míst, a bylo toho tolik, že jsem nevěděla co dřív, až jsem si uvědomila, že vlastně nechci a nemá cenu toho stihnout přece co nejvíce, ale poznat spíše konkrétní místo, načerpávat energii, něco se učit, poznat sebe jinak a možnosti, které se mi nabízejí.

Kotorská zátoka

   Město Kotor je jedno z nejavštěvovanějších míst v Černé hoře. Vzpomínám přitom na Lukáše z Polska, který mi doporučil právě toto místo navštívit. 

Fotky jsou online :)

   Tak jsem zjistila, že chybička je v kabelu k foťáku. Můj notebook sice paměťovku nerozpozná, ale zapojením foťáku kabelem do PC to funguje, jenom se ten kabílek musí trošku přidržet v určité pozici. Vše je tedy pořešeno, hurááá, fotečky jsou online :)

Aláh mě dovedl k tomu, abych se stal Muslimem

   Po tolika dnech horka a bez vody na koupání jsem konečně u moře, a ono hned na druhý den začalo vyloženě lejt! První slejvák snad za celé doposavadní léto. Četla jsem předpověď děštů a bouřek na dva dny. Tak jsem si pobyt o další dva dny prodloužila, abych z toho něco měla.

Dlouhá cesta k moři

Vlakem

  Ačkoliv se ve vlaku nesmí kouřit, u okýnka stáli lidé a pokuřovali si jakoby nic. Vlakové kupé se nelišilo dost od našeho českého, až na červené jakési semišové sedačky, propocené od různých cestujících, které ve mně vzbuzovaly obavy. V jídelním voze se vyložene hulilo, že by člověk mohl v dýmu kouře klidně i zabloudit, stavěli jsme v místech, kde nebylo kromě přírody nic a stáli bez udání důvodu. Lidé co jeli už z Bělehradu toho měli očividně plné kecky, mě to nevadilo, jen mě mrzelo, že něuvidím ty krásné výhledy v Černé hoře, protože mi bylo jasné, že než tam dojedeme bude už tma.

Užické Grafiti

Něco málo z užického městského "umění"...

Dobrodružství, která se neplánují

   V neděli večer jsem se dopravila ke Couchsurfařce, která si říká Artu. Bydlí na kopci nad Užicemi, kam je třeba se dopravit autobusemm nebo autem, na každodenní chození by to bylo celkem daleko. Byt sdílí se svou sestrou a jejími dětmi a mámou. Sice jsem měla pokoj pro sebe, ale byl to dětský pokoj, a přestože byla volná postel, ustlala jsem si na své karimatce se spacákem na zemi, protože dítkám by vadilo, kdyby někdo spal v jejich postýlce, i když sdíleli postel s babičkou v ložnici.

Dříve než dojmy vymizí...

   Potom, co jsem opustila město Užice a napsala slibný příspěvek, jak veškeré psaní dohoním do současnosti, už jsem se pak k počítači a internetu nedostala. Nastaly i nějaké potíže s internetovým připojením a posléze jsem se při cestách ocitla v místech, kde bych si o takovým vymoženostech mohla nechat zdát.