Nový seriál s pracovním názvem Svět pod hlavou
se natáčí v severních Čechách, vedle dalších lokalit, již od léta.
Tentokrát jsem měla i já možnost stát se trošku součástí. Je to seriál
kriminálních příběhů, kdy se ocitneme i v roce 1982. Více doporučuji
přečíst tady.
V pondělí jsem tedy šla na kostýmní zkoušku, kde na mě navlíkli sukni,
svetr a kabát s kabelkou. Nejprve jsem se cítila trochu jako „socka“, co
nakupuje v nejlevnějším sekáči. Když se ale ocitnete na place s ostatními
účinkujícími včetně a hlavně mezi herci, hezky pěkně do té doby zapadnete.
Teprve při kostýmce mi řekli, že pojedeme na Kolibu do Litoměřic. Na druhý den byl sraz na stejném místě, kde
pobíhala zkouška kostýmů, v bývalém hotelu Grand, už v půl čtvrté
ráno. Celkem nás odjíždělo asi osm minibusem České televize. Venku byla ješte
tma a fakt hodně mrzlo, v silonkách a střevíčkách jsme si opravdu všechny
ženy a dívky užily!
Na
Kolibě nás nejprve pěkně usadili do jídelny a já okukovala co mají herci a crew
za snídani, která nám byla také k dispozici, ale až po té co na nás zbude
a za poplatek, na který jsem se ani raději neptala. Jestli si někdo myslí, že
herci se nasytí ráno u Švédských stolů, nenechte se zmýlit. Co jsem viděla,
byly párky, rohlíky a nějaké marmelády!
Z jídelny
jsme byli přesunuti do koridoru mezi východem a schody hotelu, no prostě jsme
se pletli do cesty, a nějakou tu hodinu jsme trávili čekáním. Nebyla to moje
první natáčecí zkušenost, takže vím, že čekání je to, co se nejčastěji
odehrává. Alespoň tedy na pozici jako je kompars. Zahlídla jsem Jana Budaře, potom okolo nás prošel Igor Chmela, začínalo se to všude možně
hemžit různými lidmi. Někteří herci okolo nás prošli naprosto bez pozdravu, ale
jiní byli přátelští. Bohužel Ivana
Trojana jsem se nedočkala, ale jiní měli štěstí. Vyprávěla mi jedna
účastnice, že při natáčení v Ústí se s ním vyfotila. Také bylo vtipné
popisování natáčení výbuchu v Setuze, museli okolo běhat s plynovými
maskami. Tomu jsem se já vyhnula, naštěstí.
Zpět
tedy na Kolibu. Naše skupinka byla již v prvním obraze, naběhli jsme tedy
na plac a nevím jak si to v té rychlosti pan režisér vybral, ale rozsadil nás
po restauraci, a mě posadil s jedním pánem ke stolu ke dveřím, což nakonec
bylo dobré místo, protože tam totiž scéna začínala i končila. Scény se jedou
nejprve na zkoušku, tedy bez kamery, poté s klapkou dokud nezazní známé „áááá STOP!“ Udělá se několikrát ten samý
záběr naostro, poté ještě několikrát z jiných úhlů pohledů, a pak se točí
jen detaily, to znamená, že herec odříká třeba jen jednu větu a točí se detail
jeho tváře a podobně. S pánem u stolečku v restauraci jsme si jakože
vybírali z jídelního lístku a povídali si. Konverzace typu: „tak co, už jste si vybrala, já si asi dám
ten řízek, už mám vybráno, je tu zima, jsem zvědavá, jestli zase za sebou
nezavrou dveře, tenhle jejich scénář už znám z paměti, hele teď bude
zpívat…“ Kdyby vás tedy chtělo zajímat, o čem si ti lidé v restauraci
jakože povídají, může to tedy vypadat nějak takhle, pořád dokola a nezáživně,
ale třeba záleží na tom, s kým si povídáte.
Také mi už v ranních hodinách nalili
vína. Tedy, nenalili mi čistého vína! Byla to jakási rybízová, strašně kyselá
šťáva. A jako panáčky rumu dostávali herci Ice tea, jakou mělo příchuť, to jsem
si bohužel nevšimla. Dokonce i jídelní lístek byl napsán na psacím stroji, sice
každá stránka obsahovala to samé, ale uchvátil mě Smažák s hranolky za 8
Kčs!
V divadle herci mluví hodně nahlas, aby je bylo slyšet. Zato při
natáčení musí být všude klid a herce pomalu ani neslyšíte. Kromě dříve již
jmenovaných jsem měla možnost tedy strávit čas v jedné místnosti ještě
s Maruškou Doležalovou, a Janem Neužilem mladším. Nijak jsem si
nepřišla zvláštně. Atmosféra natáčení mě baví, herci jsou lidé sice známí, ale
lidi jako my, kteří si v každé chvilce volna vytáhnou telefony a vyplňují
si tak čas se svým mobilem. Baví se stejně jako my, řeší stejné věci jako my, Nakonec
je to práce, kde se stává někdy v časech nehorázných, chodí se
v krátkém oblečení v časech zimních, nebo jiných namáhavých situací.
Výhodu měli herci v tom, že dostali pod stůl topeníčko, zatímco nám u
dveří byla zima. Ale na čaj, kávu a hlívovou polévku k obědu (kterou my
jsme nedostali), si stejně tak museli zajít v té zimě ven do transportu.
Tak to
vidíte, zas takový Hollywood to není.
Fotku s hercem
sice nemám, ale zato jsem se každému herci podívala do očí. Co je taková
fotka, oproti osobnímu setkání!
Nebudu
přímo jmenovat, ale s některými by se mi možná nepracovalo lehko. Je to
sice jen chvilka, nebo okamžik strávený v blízkosti, vím, že mají plnou
hlavu scénáře a podobně, ale myslím, že říci „dobrý den“ nebo „s dovolením“, to
by nikomu pusa neupadla…
Potom
co nás už nepotřebovali, odjeli jsme zpět do Ústí, dále se ještě natáčelo na
Lidickém náměstí v Mléčném baru, ale to už se mě netýkalo. Odnesla
jsem si kromě zážitku i nějaký ten peníz. Občas se podívám na stránky agentury, co
se kde natáčí a koho hledají, někdy možná něco ráda zase vyzkouším. Je však
pravdou, že mě to pořád více táhne k divadlu. Jen asi pořád nemám takovou
odvahu, jít se optat někam přímo…
Žádné komentáře:
Okomentovat