Hlas Přírody

   Spád událostí a aktivit zapříčinily to, že čas na dokončení o psaní z letních cest, přišel až s hodně velkým spožděním. Když se mám teď vrátit v myšlenkách a pocitech zpět, je to jakoby se vše odehrálo velice dávno. Na projekt eko kempu jsem se vydávala z města Niš a věřila, že konečně docílím toho, co jsem si na cestách velmi přála a tím bylo strávit čas v přírodě s minimálním dostupem všeho, na čeho jsem běžně zvyklá.

První den po příjezdu novém bungalovu

   Ze Soko Banja nejezdí v letním období autobus do místa Sesalac, není to ani místem frekventovaným, takže způsob dopravy je taxi, přičemž zaplatíte taxikáři mezi 600 – 800 dinárů a to vás doveze ještě jen ke konci asfaltky. Ale což, zbytek cesty jsem došla a díky tomu, že jsem se během nekolika týdnů v Srbsku naučila číst z části cyrilici, dokázala jsem přečíst nápis a směrovku, která mě dovedla do kempu. Trošku jsem si předtím brouzdala po internetu a dočetla se, že se projekt nazývá Glas Prirode, což znamená česky (snad ani nemusím překládat), Hlas Přírody. Tímto způsobem jsem věděla, kam mám jít, jinak bych pokračovala po cestě až k nedaleké jeskyni. Z tábora jsem slyšela hlasy a když už jsem konečně dorazila, přivítali mě nějací lidé, mě do té doby neznámí. Ani jsem si nesundala krosnu a hned se šla podívat za ostatními a přivítat se s Marijánem, který mě z dálky zval k nim, do nově dokončeného bungalovu. Bylo to, jako bych přijela za svými známými. Ještě tentýž den jsem se seznámila s ostaními, byli to přátelé Marijána, a přátelé přátel...Všichni byli ze Srbska, a já tedy jediným hostem z cizího kraje a v té době i dobrovolníkem.

   Pamatuji si, že ještě tentýž večer jsme společně připravovali palačinky, a večeře byla tedy sladká a někdy kolem desáté hodiny. Bylo mi nabídnuto spát ve stanu, uvnitř domku postaveného ze slámy a bláta. Zřejmě se ode mě čekalo nadšení, ale já se těšila na spaní venku. Tak jsem byla trošku zklamaná, ale byla to jen jedna noc, protože pak měli současní hosté postupně odjet a já si mohla vybrat, kde spát. 

  

Flying  Joga

   Druhý den ráno jsme všichni trávili čas u rybníka cvičením jógy a Mariján nás seznámil s Kung Fu. Ne že by mi to nějak obzvlášť šlo, ale bylo mi řečeno, že jsem silná a že bych se tím měla zabývat. Mě se to celkem zalíbilo, ale spíš se raději „peru“ ve stylu wrestlingu :D

   Mariján si o něco méně asi uvědomoval, že i pře mojí sílu jsem pořád nežnějšího pohlaví a tak jsem jsem si jedním pádem odnesla na ruce menší modřinu. No jo, když se blbne, občas to tak dopadá, že.

   Začaly se u mě projevovat trochu nějaké potíže a já to přisuzovala stravě. Jak by ne, když jsem spocívala takové množství zmrzliny, a to jsem věděla, že bych ji jíst neměla, protože je z kravského mléka, které mi právě moc nesedí. Na to jsem to završela před několika dny Pizzou. A teď jsem musela za své neřesti pykat! Jenomže mě k tomu přepadala i únava a to možná pro změnu neustálým pohybem a přenusny a tak.

   Nevybavuji si, jak se vše odehrávalo, ale asi to není tak nezbytné. Místo od samého počátku na mě zapůsobilo náramně. Cítila jsem se, že tam mohu být sama sebou. Mohla jsem se oblékat volněji, vodu jsme čerpali s nedalekého potůčku, která byla jak k pití a také případně k využití na sprchu a mytí nádobí. Obdivovala jsem promyšlený vodní systém. Na léto voda studená stačí, a někdy stačilo si zaplavat v rybníce, a člověk byl jako znovuzrozený. Ta čistota a vystačit si s tím, co nám nabízí příroda mě uchvacuje neustále. K osvětlení a energii je k dizpozici nainstalován solární panel. Bohatě nám to postačilo k nabití telefonů, osvetlění, chodu PC a podobně. Jako toaleta sloužila postavená budka za domkem, prkýnko a pod ním plastový kbelík, který jsme pokrývali slámou. K vaření sloužilo venkovní ohniště někdy i kamna na dříví uvnitř domku. Potraviny jsme kupovali, nebo natrhlai ovoce, když se dalo. Vařilo se jen vegetariánské jídlo, v táboře se nekouří a nepije alkohol, a nepoužívá se hrubých slov. Snažíme se nesoudit náboženství, nebo jiná vyznání. Přičemž toto mi přišlo nejobtížnější. Ne pro mě samotnou, ale prezencí některých vyznavačů Raw stravy a nebo veganstí a snahy mě přesvědčit, že je to to nejlepší. Pokud se snažíme tolerovat způsoby druhých, nelíbí se mi, když mě někdo nařkne z toho, že neposlouchám, když třeba nemám zájem to sama vyzkoušet.

   Měli jsme tam kluka, co držel asi tři týdny hladovku a k tomu poměrně stejnou dobu nepil, k tomu si dělal klystýry a snažil se mě k tomuto stylu přimět. Mám sice zájem o své fyzické a duševní zdraví, ale při pohledu na něj jsem nevěřila, že by to byla skutečně přijatelná metoda. Byla to ale jeho volba a tudíž já sama jsem ho nepřemlouvala k tomu aby s tím skončil, že si spíš zdraví může poškodit, protože na to měl své vlastní obhajoby.

   Co se týče spaní, tak jsem si osvojila ten nově postavený bugalov. A jak to vlastně vypadá? Je to dřevěná konstruknce z části pokrytá igelitem. Musím říct, že moje obavy, že bude z té otevřené strany pšet se vůbec nenaplnila. Dokonce jsem si postupem času zvykla na různé zvuky zvířat, které kolem mě v noci pobíhala, nacházela jsem více odvahy pohybovat se sama ve tmě na lesní cestě a všeobecně mě těšilo souznění s přírodou. Kromě bungalovu jsem si vyzkoušela i spaní na skalách, a to se stalo mým oblíbeným místem.

   Práce nebylo příliš, někdy jsem pomáhala při sestavování a opravy střechy, někdy při vaření a jindy zase vrtáním, stloukáním, čištěním dřeva a podobně. Bavilo mě ranní koupání v rybníce, přišlo mi, že mi pak během dne nebylo takové horko. Jednou jsme šli pomáhat místním lidem na pole. Vyvezli nás na valníku traktorem, což mi přišlo hodně vtipné, jako za starých časů. My jim pak pomáhaly sbírat a nakládat kusy slámy zabalených do takových kvádrů. Ještě pak jsme dostali oběd. Lidé to byli velice milí. Často jsme k nim chodili na wifi, a nejedou mě paní zvala, jestli chci u ní bydlet, že by měla společnost a že prý až přijedu příště můžu být u nich, přišlo mi to úsměvné už i v tom, že oni vůbec nerozuměli anglicky a přesto nám pořád něco vykládali. Je fakt, že jazyk se Srby máme podobný, ale někdy člověk ztratí nit a konerzovat úplně je složitější.

   V průbehu týdne, co jsem tam byla se vystřídali další dobrovolníci. Mě se trošku přitížilo, objevil se kašel a já kašlala celou noc a nemohla pořádně spát. Měla jsem asi i teplotu, ale místo ležení jsem pořád byla v akci. Takže jsem se toho nemohla dlouho zbavit.

   Přišli k nám do tábora dobrovolníci z Ameriky, Lotyšska, také cyklisti ze Srbska. Znova jsme všichni společně trénovali kingu fu, hráli na ululele a harmoniku a zpívali, a také jsme se byli odívat do jeskyně, kde sídlí malincí netopýři, ale že jich je vážne hodně!

   Jedna z nejkrásnějších podívaných byla obloha posetá hvězdami, naposledy jsem něco podobného viděla snad v planetáriu! A nejednou jsem viděla padat hvězdu:) Jednou jsme s Marijánem spatřili i výbuch meteoritu, zrovna jsme se koukli na oblohu a před námi se rozprostřilo světlo, takový menší třesk, nebo jak bych to popsala. Bylo to v období asi týden před rojem Perseidů, tam by se sledovali opravdu úžasně, jenomže v té době už jsem byla ze Srbska pryč.

   Co ještě dodat k zážitkům v Sesalacu? Málem bych zapomněla na to, že hned druhý den nám porodila kočka tři koťátka. A také jsem se jednou vydaka na průzkum, že obejdu cestu po skalách, ale skončila v houští, a pokud jste četli článek na blogu z Užic, vypadalo to podobně. Jen s tím rozdílem, že jsem vylezla pak celá trnů s ještě více škrábanci a vrátila se asi minutu před setměním!

   V noci pravidelně skoro ve stejný čas jsme slýchávali podivné hýkání, skoro jako vytí. Mariján nám tvrdil, že to jsou opilí místní lidé, kterým trošku šibe, jenomže toto se opakovalo pravidelně a někdy i kolem čtvrté ráno. Já vím, že v okolí kromě jiných zvířat žijí lišky a dokonce i vlci. Jestli to byli opravdu místní lidé, nebo nějaká divoká zvířata, doposud jsem na to nepřišla.

   Mariján má mnoho videjí, které jsou v Srbštině ale dá se rozumět, byla u nich mnohokrát televize, tak pokud máte zájem, přikládám odkaz. V plánu má vybudovat jakýsi domov pro lidi, kteří chtějí žít v přírodě. Chce pořádat i kulturní akce, právě v místě, a vyrábět přírodní kosmetiku a být schopen se uživit sám a žít velice volně. Na mě až příliš volně. Jsem zastánce takové svobody, jen ale myslím, že je třeba některé věci přece jen trošku uvážit. Ale fascinuje mě jeho odvaha a že dokázal něco takového vybudovat. 

Video o Hlasu Přírody (v srbštině)

   Já jsem spíše osoba, co potřebuje vše z části. Potřebuju a mám ráda přírodu, klid, cítím se sama sebou, miluju tu volnost a nezávislost... Ale také ráda zajdu občas s přáteli na pivko, do hospody, mám ráda i jinou kulutru, takže žádný extrém ale od každého kus. A také pořád věřím, že se mi takový balanc v bydlení, práci a životě najít podaří :)