Dlouhá cesta k moři

Vlakem

  Ačkoliv se ve vlaku nesmí kouřit, u okýnka stáli lidé a pokuřovali si jakoby nic. Vlakové kupé se nelišilo dost od našeho českého, až na červené jakési semišové sedačky, propocené od různých cestujících, které ve mně vzbuzovaly obavy. V jídelním voze se vyložene hulilo, že by člověk mohl v dýmu kouře klidně i zabloudit, stavěli jsme v místech, kde nebylo kromě přírody nic a stáli bez udání důvodu. Lidé co jeli už z Bělehradu toho měli očividně plné kecky, mě to nevadilo, jen mě mrzelo, že něuvidím ty krásné výhledy v Černé hoře, protože mi bylo jasné, že než tam dojedeme bude už tma.

Vakem do Baru

  V kupé se mnou seděli postarší paní, vyrozuměla jsem, že to byly sestry. Tedy jakože sourozenci :) Snažili se se mnou konverzovat a když zjistili, že můj původ je z Čech, byly z toho nesmírně unešené. Divily se, že cestuju takhle sama, pořád mi říkali ať si hlídám svoje doklady, a jestli s nimi nechci vystoupit v Podgorici, hlavním městě Černé hory. Odešly nachvíli do jídelního vozu a ke mně si v tom momentě přišel sednou jakýsi kluk. Nestydatě si vyáhl telefon a fotil si, přislo mi, že mě. Dívala jsem se na něj tak nechápavým, nazlobeným, a jakože „to nemyslíš vážně“ pohledem, ale přesto jsem mu nic nedokázala říct, protože jsem nevěděla jestli by to anglicky mělo cenu, nebo snad česky? Navíc jsem neměla jistotu, že si fotí mě, mohl si dělat vlastní selfie.

   Jenomže potom, co se ty dvě „babičky“ vrátili, začali si povídat, jak je ten kluk sympatický, a jestli je taky sám, a jak se dříve lidé seznamovali právě ve vlaku a podobně, a dnes je vše po internetu. A že máme podobný úsměv, no všelijaké takové dohazovačky. Dala jsem jim najevo, že nemám zájem. Jedna z těch sester se ke mně začala chovat velmi mateřsky, hladila mi stehno a nechala si tam položenou svojí ruku, nebo pak pro změnu mi hladila mojí ruku, a dozvěděla jsem se jak jsem „slatka.“ Konečně vystoupil ten kluk a mě se trochu ulevilo.  
  U hranic Černé hory jsme opět čekali další hodinu. Když mi pak kontrolor prohlížel pas, listoval jím pořád dokola, jako by se mu něco nelíbilo. Nakonec mi tam přece jenom dal razítko. Až dnes mi došlo, že při vstupu do Srbska jsem se prokazovala občankou, a v Černé hoře, nevím proč, padlo rozhodnutí pro pas. Jenomže on zřejmě hledal razítko ze Srbska a nemohl se ho dohledat, tak mu zřejmě nešlo do hlavy, jaktože cestuji po Srbsku do Černé hory bez razítka, přece jsem se tam nějak dostat musela ne? Ale nic mi neřekl, a vše proběhlo v pohodě.

Na hranicích

V Srbsku i Černé hoře platí pravidlo vstupu bez víza na 90 dní. Do 24 hodin je třeba se nahlásit na místní policii a sdělit, kde přebývám a dostat tak zvanou Bílou kartu. Při odjezdu ze země je pak potřeba se odhlásit.  

  Zatím to za mě udělal hostel, kde jsem byla ubytovaná, ale ne vždy to tak bylo. Někdy mi nic nedali a ani já pokažné nebyla přihlášená.Nic jsem si předem nezjišťovala. A všechno prošlo v pohodě, na hranicích se na nic neptali. Možná pro jednou...

 Venku se už setmělo úplně, cestujících ubývalo až jsem měla pocit, že ve vlaku sedím jediná. Při pohledu z okna byl citelně znát teplotní rozdíl.  Bylo krásně, a venku to nádherně vonělo – tak nějak jakoby po medu. Jestli to byly květnaté stromy, nebo moře, nebo směsice obojího nevím, ale už jsem se nemohla dočkat, až konečně vystoupím...

Kde spát?

   Konečná v Baru, k mému zděšení s tříhodinovým spožděním! Bylo něco kolem půlnoci. Venku na nádraží mi div neskočila do cesty paní, která mi vnucovala taxika a ubytování. A takových jsem potkala cestou ještě několik. Později jsem zjistila, že tak je to všude, po celém přímoří. Lidé stojí nebo sedí u silnice s cedulí "Apartments, Sobe, Dorme", a čekají, jestli nějaké projíždějící auto zastaví a cestující budou potřebovat ubytování. Taxikáři se vám budou vnucovat takřka všude, i když jim sdělíte, že bydlíte v protější ulici.

Přenocování na pláži

   Nicméně vyrazila jsem kamsi, kde jsem doufala že najdu centrum a následně pláž, tam jsem totiž hodlala přenocovat, i když se to nesmí. Cestou jsem potkala dvojici čechů, a byla ráda, že mohu komunikovat ve své řeči a že mi někdo poradí, kdo už tam nějakou dobu je. Ale nebyli moc společeští. Tak jsem se zmocnila jiných turistů s bágly na zádech, oslovila je protože vypadali taky trochu ztraceně, a zeptala se jestli rovněž hledají místo na přespání. Byli to maldí kluci z Turecka. Dohoda byla  nejdříve se najíst a pak najít nějaké místo k noclehu. Tak bylo  učiněno, po jídle jsme opravdu došli k pláži a koumali, kde by se dalo ulehnout. Já už po jedné ráno fakt toho měla dost, našla jsem pár míst, ale oni byli, řekla bych, tak tochu vybíraví. Pořád se jim něco nelíbilo, nechala jsem je tedy jít a ocitla se opět sama.

   Viděla jsem, že na pláži nějací lidé leží, tak kus od nich jsem se usídlila i já. Nedalo mi usnout, byla jsem nesvá, hlídala svoje věci a často koukala, kdo je kolem. Později i oni odešli a já za sebou objevila loďku a vozík a tak jsem se schovala mezi to. Občas jsem si podřímala, ale vyspat se úplně do růžova, to se nedalo. Nachvilku jsem ale asi přece jen usnula, protože najednou bylo už světlo a na pláži se začali objevovat ranní běžci.

   Konečně možnost vyzkoušet poprvé moře. Nechala jsem si vlnama omývat nohy, bylo kolem páté ráno, a musím říct, že už začínalo být dost teplo a moře nebylo vůbec studené. Bar je přístavní město, pláž byla plná kamínků, nedaleko lodí. Řekla jsem si, že ještě chvilku vyčkám, než se celá ponořím do tajů vln, čekala mě další cesta do města Ulcinj, zatím jsem nevěděla odkud mi to jede, v kolik a hlavně mě trápil měla děsný hlad!

Sbalila jsem si spacák a karimatku a vydala se do centra, počkala než otevřou supermarket, mezitím si zarezervovala hostel ve městě Ulcinj a zjistila v kolik mi jede autobus. Po snídani mě tedy čekala asi hodinová cesta podél pobřeží minibusem. Tešila jsem se z výhledů, ale zároveň mi vše přišlo trochu tak nějak živě chaotické.

   Hostel se nachází asi pět minut od nádraží, já  zarezervovala prozatím jen dve noci s tím, že se pak rozhodnu, co uskutečním dál. Ale už hned po příchodu jsem pocítila, že tam pobudu celý týden, jak jsem původně smýšlela. Hostel Breška, což znamená želva, na mě zapůsbil velmi přijemně. Cítila jsem se „jako doma.“ Vyřídili jsme formality a já šla ještě nachvíli dospat. Pláž byla asi 50 minut chůze od hostelu. Hned jsem si zajistila vypraní mého prádla, protože už to bylo fakt potřeba. V hostelu v Užicích nebo Bělehradu za to chtěli 5 euro, tady jen 2 a ještě se mi o to postarali jako v pětihvězdičkovém hotelu!

   Odpoledne hurá na pláž! Po delší cestě podél silnice jsem byla ráda, když se moje chodidla dotkla horkého písku. Hned jsem bežela k moři a než jsem si našla mítečko kam se uvelebím, prošla jsem se podél pláže ve vodě. Tak jsem se tešila. Ale všechna krása má i své nedostatky. Neobešlo se to bez „úchylných“ pohledů, až jsem se v jeden moment na jednoho postaršího pronásledovatele, který mi ustavičně nadbíhal a netajil se svým vzrušením, osopila. Nakonec mě přestal pronásledovat, když jsem se ale otočila abych se ujistila, že opravdu zůstane kde je, ještě se opovážil mi zamávat. Uff!

Velká pláž, Ulcinj

   První den u moře byl vážně parádní. Po tolika týdnech horka a bez koupání to byla krásná změna. Byla jsem ráda, že jsem se tak nakonec rozhodla a nezůstávala dále v Užicích. Tady jsem si mohla odpočinout, nebylo třeba nikam cestovat několik dní.

   Však jsem cestování sama zvolila, nikdo mě do ničeho nenutil, ale změny prostředí, ustavičný pohyb, jízdy dopravními prostředky na člověka docela působí. Já mám změny ráda, troufala bych si říct, že je potřebuju. Nemám ráda, když se dostanu do zajetých kolejí, přesto je občas dobré zůstat na místě, někde ukotvit. Přece i tak je možné vytvořit si každý den jiný, zajímavý a pestrý...

Pohled z okna vlaku

V Baru..