Pracuj, jez a odpočívej

Píšu hodně opožděně, věnovala jsem se tomu jak to šlo, někdy až do hodin ranních. Přestože jsem byla V Debrecenu celý týden, shrnu vše do jednoho vyprávění, abych měla čas uvést vše opět do přítomného času. 

          

  K rodině jsem přijela ve středu večer, takže mě čekali jen dva pracovní dny a pak volno na víkend. První dny jsem jen uklidila, umyla nádobí a pak mě Adrien neustále posílala k odpočinku, když jsem se zeptala, jestli ještě něco potřebuje. Venku bylo takové horko, že prací na zahradě bych si přivodila leda tak úžeh. Nebo úpal? Ale v tomhle parnu nejspíš obojí najednou.

   Říkám si, v čem jsou rodiče tak vytížení, když dětem nechávají volnou výchovu? Pomyslela jsem si, že je to víceméně pohodlnost, protože v době, kdy já poklízím, nebo dělám jinou práci tak matka si brouzdá po facebooku. Sama mi vlastně potvrdila, že nechává děti samostatné, protože chce mít čas pro sebe! Nevidím v tom nic divného, jen já osobně bych využila obojího - nechala děti samostatné, ale alespoň chvilku bych jim věnovala času, že bych si s nimi hrála, něco je učila a tak. Všeobecne mi tu chybí trochu komunikace. Robert mluví opravdu jenom málo a mě to přijde, že je to tu tak nějak zvláštně “suché”. Kolikrát, když třeba udělají veřeři, tak vše donesou na stůl, ale nezavolají mě k jídlu. Nejspíše to berou jako samozřejmost, že až půjdu někdy okolo, tak se mám dovtípit. Tak si občas nejsem jistá, jestli jsem ke stolu zvaná, nebo prostě jenom vázne komunikace z jejich strany. Adrien mi sice říká, že se mám chovat jako doma, a časro mi nabízí mi její kulinářské výtvory jako domácá nanuky a podobně.
  Vaření je tu zvláštní, například ovocná polévka z višní. Přijde mi to, jakoby si to jídlo narychlo vymyslela, ale našla jsem na internetu, že se to opravdu vaří. Pak máme občas rýži s čímsi,  co se nedá popsat. Je to jedlé, jednoduché, ale ne moc pestré. Není to ovšem stížnost, jen poznávám jiné způsoby. Tím, jak tady utíká čas jinak, tak mám pocit, že sotva ráno vstanu a nasnídám se, udělám nějakou práci a hned jdu zase obědvat. Pak odpočívat, protože už není co by po mě chtěli a venku se dá jít jen mezi pole..

  O víkendu se Adrien pokusila zorganizovat nějakou akci na odpoledne, pozvala několik lidí přes Couchsurfing s tím, že každý může donést něco k jídlu, tradičního z jejich země, a pak se půjdeme koupat do místního venkovního bazénu napuštěným přírodní vodou. To tu jedinná a ještě ke všemu placená možnost koupání. 

  Nakonec se vše zase protáhlo, protože jediný člověk, který se odhlodlal přijet byla jedna holčina z Japonska, ale bohužel popletla časy a ujel jí autobus a tak se na ní čekalo další dvě hodiny. Udělalo se to tak, že jsem jeli ke koupališti a pak se Robert pro ní vrátil na zastávku. Nejprve jsme si docela dobře povídali, po návratu z koupání okusili vynikajíci Sushi. Domluvila jsem se, že jestli nic nemá, tak bych ráda přijela v neděli do Debrecenu a mohla by mi ukázat nějaké zajímavosti. Souhlasila a později večer společně s Adrien jsme ji šly vyprovodit k autobusu a domluvily čas mého příjezdu po deváté ráno, zastávku na které mám vystoupit, a že tam na mě počká.


  Na druhý den ráno jsem si tedy u řidiče a koupila lístek a pozorně sledovala zastávky, abych vystoupila správně. Nikdo nikde ale nebyl a já jsem se tedy posadila na nebližší lavičku, že chvilku počkám. Po půl hodině mi to nedalo a tak jsem napsala SMS, že jsem už v Debrecenu a potvrdila správnost zastávky. Nebavilo mě čekat, tak jsem se nějakým směrem vydala sama. Odpověď mi přišla po půl hodině, že mám vystoupit na další zastávce, tak jsem zpětně odepsala, že jsem už tady od deváté: Po dalších asi 20 minutách mi přišla odpověď: “Oh, wow. Já jsem si mylela, že pojedeš až o hodinu dalším autobusem, nejsem připravená, můžeš dojít ke žlutému kostelu?” Udržuji svou tvpělivost a vysvětluji, že o hodinu později další autbus nejezdí, a že nevím kde žlutý kostel je, načež mi přijde zpráva, jestli se teda mohu podívat na Google mapy, takže si plýtvám kredit na to, abych mohla vysvětlit, že v roamingu nepoužívám internet, tudíž mapy nemám. Napsala jsem ji, kde se necházím a pomyslela si, že jestli nechce ať raději nechodí. Nakonec jsme se potkaly, vzala mě se podívat na univerzitu a do parku. Většinu času jsem udržovala konverzaci já, a docela jsem měla pocit, že ji společnost nebaví a nezajímá co říkám. V jeden okamžik mě dokonce rázně utnula, že dál už se mnou konverzaci na dané téma mít nechce. Vyvětlovat to dopodrobna nebudu, nerada bych, aby to celé vyznělo jako pomluvy. Jen jsem tím chtěla říct, že občas se některá setkání prostě nevydaří.

Nemám pocit, že bych se chovala nejak hloupě, ale spíš prostě někteří lidé asi nejsou tak otevření, jak si sami připadají. Tady bych spíš očekávala omluvu za to, že popletla časy a to dokonce dvakrát. Ale nechala jsem to být a zbytek dne se procházela po městě sama. Sice byla neděle a v Debrecenu, jak už jsem podotkla, mi nepřijde tolik zajímavého, nějaká ta místečka přece jenom k prozkoumání se našli.

  Po víkendu jsem si řekla, že bych se mohla více zaktivnit. Takže jsem přece jenom v tom horku šla pracovat na zahradu. Teklo ze mě, to jo. Ale udělala jsem kus práce. Pak jsem si ten odpočinek a jídlo více zasloužila. Jednou jsem šla se psem na procházku, ale nic než pole , pole  a pole nikde nebylo, a trošku jsem se zamotala, takže jsem se vrátila až po třech hodinách v tom největším horku. Chudák pes, vodu nechtěl, ale oddechoval jako kdyby měl leknout. Později po mě ale skákal, a očekával další vycházku, neměl za ten den dost?  Já na další takovou výpravu fakt už nechtěla. 

  S dětma jsme se více naučili komunikovat zajímavým způsobem. Malý Dáni na mě sice mluvil neustále a já bohužel nevěděla co mi říká, takže moje odpoveď povětšinou zněla hmm nebo jo. Sári si dokázala najít kreativnější způsob, když se mě například přišla zeptat jestli budu chtít jíst. Ukázala na mě prstem a řekla: “Hm, ham ham?” Trochu jako za doby neandrtálců, ale sranda musí být. Legrace bylo celkem dost řekla bych. Našla jsem odvahu a vylezla na žebřík, abych mohla očesat višně ze stromu, Šári mi pomáhala a já začala prozpěvovat nějakou písničku v angličtině a ona pak tu samou v maďarštině, docela jsem si užili blbostí také při vypeckovávání višní a nebo při večeři, kdy jsme si šlupky z okurek různě dávali na obličeje. Dáni se rád nechával lechtat, a Šári se mnou chtěla kreslit, a dostala jsem od ní dva obrázky. Něchtěli abych odešla, tak to vždycky potěší. Ale já vím, že au pair práci a podobných vychovatelských pozic jsem si 15 let užila dost, takže se držím své vnitřní pohnutky do toho nezabřednout. Trochu trpělivosti jsem ztácela s tou nejměnší, kdy mi plakání, a kňourání docela vadilo. Kdykoliv jsem jenom prošla okolo a zavřela za sebou dveře třeba na wc, tak se malá rozbrečela až na záchvat. Asi se bála samoty, a já neměla chuť ji neustále nosit na rukou. S dětma mě to baví, ale po tolika letech práci s nimi si dávám jaksi oddech. 

  Další den jsem vyplela záhony, a s Dánim a Sári šla dokonce na malé hřiště (takže přece jenom tu něco málo mají), kde jsem tak trošku společně postavili hrad z písku. Nechala jsem je, ať si hrají a sama jsem si trochu protáhla tělo Jógou. No a najedou byla opět středa a já se chytsala na další destinaci a to tentokrát na jih Maďarska do městěčka Szeged, nebo česky Segedín chcete-li. O Segedínském guláši nebo Debrecínské šunce či párkách v Maďarsku nic nevědí, stejně ani Budapešťská pomazánka jim nic neříká.
 
  Zažila jsem tedy týden na vesnici a přes všechny zvláštnosti se mi ten čas celkem líbil, právě proto, že jsem okusila něco, co bych jinak jindy nepoznala. Zjistila jsem taky, že konkrétně tímto způsobem já osobně žít nechci. Jedniné co bych opravdu vytkla, je prach, který se v době nacházel. Přestože bylo mnou uklizeno, myslím že to je tím starším nábytkem nebo nevím čím, ale projevila se mi hodně moje alergie, a v posledních dnech už jsem měla opravdu co dělat. To mi dělalo ze všeho největší potížě. Je to na všehno můj osobní pohled, rodince  za zkušenost, za pohostinství a příležitost, kterou jsem u nich měla moc děkuji.

 

 

V parku před univerzitou

Debrecínská univerzita

Debrecínská univerzita

panelák a socha