V Segedínu mi guláš nenabídnou

  Do Maďarského Szegedu se vypravuji z Debrecenu vlakem. Mám ráda cestování vlakem o to více si to užívám v jiné zemi. Je to spoj s jedním přestupem ve městě Cegled. Mám docela štěstí, že oba vlaky v daných městěch končí, takže se nemusím bát, že bych přejela stanici.

Cesta trvá skorem čtyři hodiny a krajina za oknem vlaku se nijak nemění. Je to stále pole, jednou zelé, jindy žluté, ale nijak nic zajímavého. Až když přijíždímě k Szegedu, začíná se více zelenat.

  U vlaku mě čeká hostitel Brian, a hned po příjezdu se dává se mnou do konverzace, ptá se mě odkud jsem, představuje se mi a hned mi sděluje něco o sobě. Má zajímavý původ, vyrůstal v Californii ale vzhledem vypadá trochu Latinskoamericky. Vypráví mi něco o jeho původu mexických indiánů, vyrůstání v jakési nižší sociální vrstvě, a tvrdí, že jeho matka patřila ke gangu Hells Angels. Sám žil v různých městech a státech, nyní se živí uměním, vytváří ozdoby s rytých a leštěných kostí, kamenů a mušlí a krásně kreslí.

  Město je opravdu zelené, pro moje oči veliká proměna a já si nepřipadám skoro ani jako v Maďarksu. Jsou tu malebné budovy, častu ve stylu Art Novau, stromy, fontánky a parky. Městěm protéká řeka Tisza, česky Tisá.

   Jdeme se projít a Brian mi ukazuje kousek města, je na chvíli pak je to většinu na mě samotné. Seznamuji se s jeho pčítelkyní Kamillou, která mě vezme na krátkou procházku večerním městem. 

   Segedínský guláš mi tu sice nenabídnou, zato ale u Briana mám k dispozici dostatek zmrzliny, takže společně pojídáme tuto nezdravou stravu skorem i k obědu. Večer se díváme na film. Brian mi dovolil použít jeho PC k tomu, abych mohla psát, takže se tomu věnuji v raních hodinách a odpoledne pak se jdu někam projít. Ještě tu s námi je jeho koucour, zprvu si všechno mého očichával, otíral se o mojí krosnu, nakonec jsme se přece jen skamarádili.

  Sice jsem si tu nepřilepšila čištějším prostředím, dokonce jsem se nabídla, že na oplátku za ubytování pomůžu aspoň s nádobím, ale Brian to nechtěl. Ale zato se mě pořád ptal, jestli se chci jít vysprchovat. Otázala jsem se, jestli nějak má pocit, že bych potřebovala, tak prý to tak nemyslel, jen že když je venku takové vedro...

  Jedno ráno se věnuji opět psaní, a najednou je půl čtvrté odpoledne! Rozhodla jsem se, že se konečně půjdu vykoupat do řeky. 

  Našli jsme plácek mimo placené území, a já se konečně můžu příjemně ochladit. Jenomže pochvíli se zatáhne, tak se vracíme domů. Samozřejmě z toho nic není, já ale doma sedět nechci, tak se jdu podívat kde je autobusové nádraží, abych věděla, jak mi zítra potrvá dlouho než tam dojdu. Nakonec jak se tak procházím vidím veselý nápis naproti přes silnici, vypadá to jako nějaká kavárna, tak mi to nedá a jdu se podívat blíže. Opravdu to je místěčko k posezení, přečtu si tedy nabídku a když vidím jak to vypadá venku v zahradě, neváhám a jdu tam. Je to velký dvůr, sedačky a gauče mají jako kdyby ze sedmdesátých let a vypadá to moc stylově. Je to něco podobného jako v Budapešti typické a oblíbené Ruin bars. Jen, tohle je trošku jinačí styl.

  U baru si objednám ledovou kávu a Tuňákový salát a posadím se. Nosí jidlo lidem okolo mě a já po 40 minutách přestávám mít chuť čekat. Jdu se tedy optat na bar, co bude s mým jídlem. Mladík mě ujišťuje, že za dve minutky, a když se otáži,  co ale s mým kafem, tak je vidět, že zapomněl, co jsem si objednala. Kávu mi tedy okamžitě udělá, a já si jdu  přesednout jinam, protože na místě kde jsme seděla předtím je rezervace, a já nepočítala, že tam budu sedět tak dlouho. Nakonec mi slečna donese jídlo a já nestačím zírat na to, co jim trvalo tak dlouho a za co zaplatím takových pěněz. Na jednom listu ledového salátu je nakydnutá hroudka tuňáka s majonézou, vedle jako příloha asi čtyři kolečka červené papriky a tři miniaturní trojúhelníčky jakéhosi arabského chleba. Na tohle jsem čekala skorem hodinu? Myslím, že bych se měla naučit být nepříjemným zákazníkem občas, a nechat si vrátit peníze nebo dostat pořádné jídlo. Přišlo mi to trochu, ze neměli na přípravu jídla co potřebovali a tak na poslední chvíli něco vymysleli, asi si říkali, ze blbá cizinka nic nepozná. Mozná to tak mělo být, takže na příště si dám asi nezdrvaou Pizzu.

   Ráno Brian odchází na nádraží se mnou, protože má taky někam namířeno. Odmění mě ještě sladkou tyčinkou na cestu. Co se týká stravovací péče tak na cestách nijak nestrádám, až na ten včerejší salát. V deset deset už odjíždím do Subotice, městěčka na severu Srbska. Těším se, pomalu se blížím na jich k moři. Někdo mi jednou vytkl, proč chci jet na Balkán, když tam se jezdilo pořád na dovolenou, ale já jsem nikdy kromě Bulharska, když mi bylo asi osm let nebyla, a nějak mě to tam táhne země bývalé Jugoslávie a okolí prozkoumat. Cesta nemá být dlouhohá, takže další jizdu autobusem nějak překonám, udělám si přestávku v Subotici a pak pojedu vlakem do města Novi Sad, kde na mě čeká hostitelka Marja.