Cesta
do Prešova je celkem příjemná, bez zvláštních událostí a
nepříjemností. V horách bylo poměrně chladněji a tak mě čeká
větší teplotní změna z dvaceti stupňů na třicet. V Prešově
pak přesedám na vlak do Kapušan, ve vlaku je wifi a tak akorát
přesně před odjezdem mám zprávu od mamky. Posílá mi videa s
pozdravem od babičky, které mám pak v Kapušanech přehrát.
Trefila se přesně do okamžiku, kdy jsem na síti, jinak nevím,
kde jinde bych pak na vesnici hledala připojení. Třeba je to
náhoda, ale mě to dává jen dobrý pocit, že všechno je správně v pravý okamžik,
tak jak má být.
Po
krátké jízdě vlakem už vystupuji v Kapušanech. Nádraží je
malinké, všude je klid a první co zaujme mou pozornost je
Kapušanský hrad. Vůbec nevím kam mám jít, ale pár lidí tu
vystoupilo se mnou, a tak se rozhodnu je následovat. Venku je fakt
vedro a s těžkou krosnou se mi jde celkem pomalu. Místní
obyvatelé které potkávám nejsou asi zvyklí na cestující s
báglem, karimatkou a spacákem, pravděpodobně si říkají, cože
to táhle někoho zrovna sem, a já asi vypadám, že jsem přišla z
jiného konce světa.
Vyberu
si správnou cestu, protože za nedlouho se ocitnu u kostela a hlavní
silnice a Coopu. Chvíli pátrám v mapě na informační tabuli, ale
nakonec se rozhodnu optat se obyvatelky Kapušan na ulici Androvu.
Místní přízvuk má fakt své, ale nejsem žádné béčko,
abych z toho nerozumněla aspoň něco. Babička mi vyprávěla, že
barák, který mám najít je hned přes silnici naproti autobusové
zastávce u parku. Silnice je velmi frekventovaná a hlučná, což
za doby, kdy tu žila a jezdila sem, určitě takové nebylo, park má
oplocení, ale zastávka je stále pořád na tom samém místě.
Přicházím
k domu a zvoním na zvonek u branky. Trošku si připadám divně,
nikdo mě vlastně nezná, ale říkám si, že pobudu tak dve
hodinky a zase pojedu dál. Nikdo nepřichází i když okna jsou
otevřená. Soused od naproti mi říká, že mám jít dovnitř, že
určitě jsou doma. Babička je připravila dopředu na to, že mám
přijet, jen ale nikdo nevěděl přesně kdy. Když mi pak paní
Magda přijde otevřít, hned mě zve dál a já se seznamuji s její
dcerou, což je tedy neteř mé babičky a sestřenice mé mámy.
Společně chvilku sedíme a spíše se mě ptají na zbytek
příbuzenstva v Čechách. Řekla bych, že je to takové jakobychom
si neměli co říct, ale je to tím, že se my konkrétně neznáme,
ale jinak je zřejmé, že jsou moji návštěvou potěšeni. Hned
jim přehraji pozdrav od babičky a pozdějí nahraji jeden zpětně,
ktreý pak pošlu do Čech. Aťa mě pak bere na místní hřbitov
abych viděla kde leží rodiče mé babičky, asi to zní divně,
chodit se dívat a hrob, ale mě to přijde zvláštně zajímavé.
Potom
jdeme navštívit Ati sestru, nejstarší se sourozenců, Evu. Ta o
mé návštěvě také ví, a vítá mě s nadšením. Čím víc si
povídáme a vzpomíná se, tak je to veselejší. Máma mi odkonce
zavolá, dávám mikrofon nahlas, takže na nekolik minut všichni
společně oživí svoje vzpomínky, a ve mě v ten okamžik vzplane
příjemný pocit spojení se s rodinou, které se dlouho neviděli,
a žijí každá na jiném konci, dnes už dvou různých zemí.
Poznávám ještě jednoho ze sourozenců, Jozefa, kterému říkají
Ďuro. Následně i manželé Evi a Ati a jejich děti. Eva mi
nabízí, abych jednu noc u ní zůstala, a tak nakonec souhlasím a
večer máme společnou veřeři venku, a je to jako kdybych je znala
všechny odjakživa. Eva mi říká, že by ji mrzelo, kdybych
nezůstala, a cítím, že jsou všichni mou návštěvou tak trochu
poctěny. Jsem pozvaná přijet určitě zase někdy příště, ale
tentokrát mám dát vědět dopředu, prý aby mi stihli uklidit a
připravit pokoj a usmažit řízky!
Jsem
opravdu ráda, že jsem takovou cestu uskutečnila. Již delší dobu
jsem ji chtěla podniknout, a tak se teď stalo a bylo to moc krásné.
Eva mě druhý den ráno doprovází na vlak, já mám před sebou
cestu tentokrát do Košic, poslední zastávku na Slovensku. Cítím,
jak se můj čas na Slovensku blíží pomalu ke konci, ale zároveň
mám toho ještě dost před sebou jinde. Za dva týdny, co jsem tu,
jsem toho zažila mnoho dobrého, a věřím, že v podobném duchu
to bude pokračovat nadále.
Žádné komentáře:
Okomentovat