V
Košicích se mi nepodařilo najít ubytování přes Couchsurfing,
tak jsem kontaktovala několik hostelů a ubytovacích zařízení,
ale nikdo se mi zpětně neozval. Jako první cíl navštěvuji tedy
infocentrum, kde mi dají nějaké tipy, a já volím tedy jednu
ubytovnu v městském parku nepříliš daleko od autobusového a vlakového
nádraží, což je celkem praktické. Slečna v infocentru jim volá, a já se tam tedy hned, abych mohla odložit zavazadlo a jít hned na obhlídku města.
Park je celkem pěkný, je tu jeden
bazén, otevřené venkovní koupaliště a hned vedle spatřím
branku k ubytovně. Je pootevřená, takže nemusím zvonit ani jinak
se domáhat dovnitř. Z okna na mě vykoukne týpek a ptá se mně
jestli jdu k nim, nedovolí si odpustit poznámku, jestli jako v Čechách nemáme dveře. Chvili nechápu co tím míní, a pak mi
dojde, že má asi na mysli, abych branku zavřela. Nemám ráda
takové ironické poznámky! Odvětím mu, že ale byla otevřená a
on se se mnou hádá, že ne. Vjede do mě vztekl a rázně mu řeknu
že byla a jdu ji zavřít a největší chuť mám poslat ho někam
a jít najít jiné místo. Možná jsem tak měla udělat, protože
za nějaké euro navíc, a myslím tím doslova euro., bych zajisté
našla čistější a lepší místo. Překonám to, protože v tom
horku se mi nechce nikde plahočit. Je to fakt docela humus, staré od
dob kdy to snad postavili, ale mnohem horší je ta špína. Zas ne ale
natolik, abych tam dvě noci nepřežila. Odmítnu jejich povlečení
a na postel si dám svojí karimatku a budu spát ve svém spacáku.
Doufala jsem najít ubytování na
delší dobu, protože v Košicích právě probíhá filmový
festival, a já kontakotovala management, jestli by bylo možné se
učastnit jako dobrovolník, pokud potřebují nějakou pomoc. Takhle
jsem se účastnila filmových festivalů v Corku, když jsem žila v
Irsku. Potěšila mě pozitivní odpověď, tak jsem byla ráda, že
se budu moci účastnit nečeho co mě zajímá. Nakonec ale jsem na
ubytovně mohla zůstat jen do pondělí ráno, a já nevím, jestli
na mě padla únava nebo samota, ale nějak z toho všeho sešlo.
Neměla jsem najendou chuť to lámat všechno přes koleno.
Město na me působí klidně a
příjemně. Procházím se uličkami a sednu si na kávu a zmrzlinu
v curkárně na hlavní třídě. Opravdu je mi trochu smutno, ale
říkám si, že je to jen přechodná záležitost.
Večer se tu v parku koná
Imagination festival, který má téma čtyři živly – oheň,
vzduch, voda a země. Vystupují akrobati a podobně, je to spojení
lidí, obrazů a hudby. Lidí je tu hodně a občas se projevuje
bezohlednost, dostat se na nejlepší místo. Docela mi to vadí,
nejen ty davy, ale to jak do mě lidi vráží nebo se tlačí. Ale
co se týká vystoupní tak je to moc zajímavé. Mezi účinkujícími
jsou Mirror family, které bylo možné spatřit například v pořadu
Československo má talent.
Druhý den se věnuji psaní a
poslední chvíle na Slovensku jsou odpočinkové, nenáročné.
Rozhodla jsem se jet do Maďarska v pondělí
autobusem. Vlakem totiž stojí jedna jízda více než zptáteční jízdenka. Navíc jsem nevěděla jak se o vyvine a jestli se tam přemístím někam dál, nebo jak to bude..Nakonec na poslendí den se mi podařilo najít hostilele nedaleko v Miskolce ve vesnici Máliy. Vyhnu se městu, strávím chvilku na vesnici, což bude příjemná zkušenost, z Maďarska znám
doposavad jen Budapešť.
Poslední chvilky tu užívám trochu
v nostalgické náladě, ještě jedna procházka po městě, než se
rozoučím úplně. Jsem si jistá, že na Slovensku nejsem úplně
naposledy.
Žádné komentáře:
Okomentovat